Wuwejův zápisník

J. Marešová, B. Vrátilová, J. A. Sánchez: Svět Dona Quijota

22.05.2021 21:57, Wu | knihy | komentáře -

obálka Svět Dona QuijotaDon Quijote je pořádně těžké sousto a proto jsem uvítal, když jsem objevil tuto monografii. Dokonce je to podle autorů první ucelená studie základních aspektů knihy (v češtině).

Tím spíše jsme však pociťovali, že zde chybí studie, která by se věnovala základním aspektům Dona Quijota: postavám, struktuře, tématům, vlivům atd. Právě toto prázdné místo se pokorně snažíme svou knihou zaplnit.

Neusilujeme o to, podat úplné a vyčerpávající vysvětlení celého Dona Quijota, ale chceme vysvětlit alespoň to, co se nám zdá nejpodstatnější. (Str. 10)

Rozdělená je na dvě části; začíná pro čtenáře nesmírně poučnými Obecnými otázkami:

  • Španělsko v Cervantesově době
  • Otázka šílenství
  • Hlavní téma: láska a svoboda
  • Utopie v Donu Quijotovi?
  • Intertextualita I: pastýřský román
  • Intertextualita II: pikareskní román
  • Intertextualita III: rytířský román
  • Don Quijote a Sancho Panza
  • Ženské postavy
  • Prostor
  • Narativní struktura

Následují Epizody, které se soustředí na vložené příběhy nebo vybrané události a jejich smysl.

  • Vložené příběhy
    • Úvod
    • Propletený příběh Cardenia, Luscindy, Fernanda a Dorotey
    • O zaslepeném zvědavci
    • O zajatém setníkovi
    • Camachova svatba
    • Roque Guinart
    • Cervantesovi moriskové: Ricote a Anna Felicie
  • Mambrinova přilba
  • Větrné mlýny, stáda ovcí, měchy vína a valchové stoupy
  • Samson Carrasco, rytíř Zeleného pláště a Ginés z Pozálesí
  • Montesinova jeskyně
  • Clavileñův let

To už je ale spíše pro pokročilé. Kniha je každopádně výborná, probírá srozumitelně všechny zmíněné aspekty. U dona Quijota je jedním z nejvýraznějších problémů otázka jeho šílenství. Byl opravdu šílený? Nebo to hrál? Nebo je to celé parodie?

Pro celistvý pohled nejprve přiblížíme tři nejvýznamnější proudy literární vědy a jejich interpretace Quijotova šílenství. První směr nepřímo pokračuje ve starověké lékařské tradici a hodnotí dona Quijota jako blázna s reálným klinickým obrazem, jejž mu diagnostikují na základě symptomů a průběhu jeho bláznovství. Vidí vě něm člověka se skutečnou duševní poruchou a analyzují celou knihu pouze v závislosti na tomto faktu. (… )

Druhý směr se opírá předně o historický kontext doby, co se týká literárního vkusu čtenářů, a vykládá dílo jako pouhou parodii rytířského románu, tedy žánru nadmíru oblíbeného po celé 16. století. Oba zmíněné proudy tak popírají, že by se v donu Quijotovi dal hledat jakýsi skrytý význam.

Proti tomu se staví třetí pohled, který taktéž vychází z historického kontextu, převážně se však zaměřuje na symbolický aspekt lidových oslav, smíchové kultury, karnevalu a "světa naruby". (Str. 40)

Většina autorů se přiklání buď k parodii nebo symbolismu, protože ono karnevalové převrácení faktů umožňuje (a umožňovalo) jak těžit z paradoxů, tak skrytě odkrývat pravdu.

Zopakujeme proto, že don Quijote je podle nás, stejně jako podle většiny literárních vědců, symbolickým bláznem, šílencem-mudrcem, podobá se renesančnímu šašku a v jeho činech a slovech můžeme mezi řádky vyčíst negativní a kritický pohled na mnohé jevy panující ve společnosti i na ni samotnou, stejně jako se můžeme dopátrat pravé podoby věcí a smyslu lidského života. (Str. 53)

Svět ale vnímá:

Ať je sebevětší blázen, don Quijote je vždy vnímavý k tomu, co se mu děje, a byť to interpretuje podle zákonů z románů, nepřestává se zajímat o události a postavy, které potkává. Žije v konkrétním dialogu se členy svého světa a hodnotí každého podle toho, jaký je. Nelze tedy říci, že žije pouze v ideálním či nereálném světě. (Str. 74)

Fiktivnost jeho světa se ale překvapivě v druhém dílu změní v „realitu“ (opět fiktivní, ovšem ze strany vévodů, což on neví):

Palác vévodů leží na odlehlém místě, daleko od města a civilizace. Je místem odpočinku, v němž vévodové pouštějí uzdu své fantazii a touhám po zábavě. Pro své potěšení zde inscenují se svými dvořany nejrůznější situace z rytířských románů a z dona Quijota a ze Sancha se stávají dvorní šašci, na jejichž účet se všichni baví. Palác představuje prostor, v němž už si don Quijote nemusí přizpůsobovat realitu, ta se zde sama mění podle jeho literárních snů. Rytíř sám nevyhledává dobrodružství – jsou mu předkládána v podobě nejrůznějších scén z rytířských románů. (Str. 195)

Podobně důležité je téma parodie, to se prolíná většinou příspěvků.

Část literárních vědců tvrdí, že také Cervantes zamýšlel zaútočit na rytířské romány, a proto napsal parodický román určený k pobavení. A skutečně, Don Quijote byl od svého vydání v roce 1605 přibližně do roku 1800 čten primárně jako komické dílo. Až s příchodem romantismu se začala šířit myšlenka, že jde o dílo vážné, symbolické či filozofické. Proč došlo ke změně v náhledu na Cervantesův román? Protože se postupně příběhy o Amadísech a Esplandiánech přestávaly číst, čtenáři ztráceli schopnost pochopit parodický význam Dona Quijota. (Str. 139)

Parodování je promyšlené, například při přelahodném vyznání dona Qoijota venkovance, o níž si myslí, že je Dulcinea: A ty, ó nejvyšší dokonalosti, jakou si lze na světe představit, vrchole lidského půvabu, jediná útěcho tohoto zkormouceného srdce, které tě zbožňuje, když už mě tedy zlý čaroděj ustavičně pronásleduje (… , str. 142) pak kniha komentuje:

Scéna je parodická, protože se značně vzdaluje zidealizovanému vzoru kurtoazních milenců. Vznešený tón dona Quijota totiž neodpovídá realitě postavy, k níž mluví. Venkovanka se na něj drze oboří: „To si jdi kokrhat pod okno mýmu dědečkovi.“ Pokud se použitý jazyk neshoduje s kontextem promluvy, vzniká parodie. V tomto případě odpovídá žánru romance jen rytířův zamilovaný jazyk, avšak odpověď venkovanky již nikoli. Důležité je však především to, že tento fragment lze považovat od dob středověku za nejkrásnější, a zároveň také poslední příklad milostného kurtoazního stylu.

Scéna je tedy sice určena k pobavení, ale Quijotova promluva by dokonale zapadla do jakéhkoli romance středověké tradice. Cervantesův velký román, přestože ho lze zčásti považovat za parodii rytířských románů, také využívá jejich poetiky a za mnohé jí vděčí. Jelikož pro našeho hrdinu ideální skutečnost existuje, může ji s ním sdílet rovněž čtenář, který ji pozoruje v celé její pohasínající kráse. (Str. 142)

A tak dále, a tak dále. Probereme Sancha, Dulcineu, herní svět a jeho pravidla a také stavbu knihy – od počátku je psaná jako vyprávění někoho dalšího, příběhy se prolínají, postavy si stvářejí další postavy.

Don Quijote tedy není pouze vyprávěním o rytíři poblázněném četbou, který se vydává na cesty se svým sluhou. Je to především metaliterární a metafikční román, zřejmě první svého druhu v západní literatuře, v němž proces vzniku fikce je nejen tématem, ale promítá se také do jeho struktury. (Str. 218)

Zkrátka, pokud si přečtete Dona Quijota, budete potřebovat i tento sborník.

Odkazy:

MAREŠOVÁ, Jaroslava, VRÁTILOVÁ, Barbora, SÁNCHEZ, Juan Antonio a kol. Svět dona Quijota. Praha: Karolinum, 2018. ISBN 978-80-246-3976-5.

12345
1621713420000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online