Následují Epizody, které se soustředí na vložené příběhy nebo vybrané události a jejich smysl.

• Vložené příběhy
  • Úvod
  • Propletený příběh Cardenia, Luscindy, Fernanda a Dorotey
  • O zaslepeném zvědavci
  • O zajatém setníkovi
  • Camachova svatba
  • Roque Guinart
  • Cervantesovi moriskové: Ricote a Anna Felicie
• Mambrinova přilba
• Větrné mlýny, stáda ovcí, měchy vína a valchové stoupy
• Samson Carrasco, rytíř Zeleného pláště a Ginés z Pozálesí
• Montesinova jeskyně
• Clavileñův let

To už je ale spíše pro pokročilé. Kniha je každopádně výborná, probírá srozumitelně všechny zmíněné aspekty. U dona Quijota je jedním z nejvýraznějších problémů otázka jeho šílenství. Byl opravdu šílený? Nebo to hrál? Nebo je to celé parodie?

Pro celistvý pohled nejprve přiblížíme tři nejvýznamnější proudy literární vědy a jejich interpretace Quijotova šílenství. První směr nepřímo pokračuje ve starověké lékařské tradici a hodnotí dona Quijota jako blázna s reálným klinickým obrazem, jejž mu diagnostikují na základě symptomů a průběhu jeho bláznovství. Vidí vě něm člověka se skutečnou duševní poruchou a analyzují celou knihu pouze v závislosti na tomto faktu. (… )

Druhý směr se opírá předně o historický kontext doby, co se týká literárního vkusu čtenářů, a vykládá dílo jako pouhou parodii rytířského románu, tedy žánru nadmíru oblíbeného po celé 16. století. Oba zmíněné proudy tak popírají, že by se v donu Quijotovi dal hledat jakýsi skrytý význam.

Proti tomu se staví třetí pohled, který taktéž vychází z historického kontextu, převážně se však zaměřuje na symbolický aspekt lidových oslav, smíchové kultury, karnevalu a "světa naruby". (Str. 40)

Většina autorů se přiklání buď k parodii nebo symbolismu, protože ono karnevalové převrácení faktů umožňuje (a umožňovalo) jak těžit z paradoxů, tak skrytě odkrývat pravdu.

Zopakujeme proto, že don Quijote je podle nás, stejně jako podle většiny literárních vědců, symbolickým bláznem, šílencem-mudrcem, podobá se renesančnímu šašku a v jeho činech a slovech můžeme mezi řádky vyčíst negativní a kritický pohled na mnohé jevy panující ve společnosti i na ni samotnou, stejně jako se můžeme dopátrat pravé podoby věcí a smyslu lidského života. (Str. 53)

Svět ale vnímá:

Ať je sebevětší blázen, don Quijote je vždy vnímavý k tomu, co se mu děje, a byť to interpretuje podle zákonů z románů, nepřestává se zajímat o události a postavy, které potkává. Žije v konkrétním dialogu se členy svého světa a hodnotí každého podle toho, jaký je. Nelze tedy říci, že žije pouze v ideálním či nereálném světě. (Str. 74)

Fiktivnost jeho světa se ale překvapivě v druhém dílu změní v „realitu“ (opět fiktivní, ovšem ze strany vévodů, což on neví):

Palác vévodů leží na odlehlém místě, daleko od města a civilizace. Je místem odpočinku, v němž vévodové pouštějí uzdu své fantazii a touhám po zábavě. Pro své potěšení zde inscenují se svými dvořany nejrůznější situace z rytířských románů a z dona Quijota a ze Sancha se stávají dvorní šašci, na jejichž účet se všichni baví. Palác představuje prostor, v němž už si don Quijote nemusí přizpůsobovat realitu, ta se zde sama mění podle jeho literárních snů. Rytíř sám nevyhledává dobrodružství – jsou mu předkládána v podobě nejrůznějších scén z rytířských románů. (Str. 195)

Podobně důležité je téma parodie, to se prolíná většinou příspěvků.

Část literárních vědců tvrdí, že také Cervantes zamýšlel zaútočit na rytířské romány, a proto napsal parodický román určený k pobavení. A skutečně, Don Quijote byl od svého vydání v roce 1605 přibližně do roku 1800 čten primárně jako komické dílo. Až s příchodem romantismu se začala šířit myšlenka, že jde o dílo vážné, symbolické či filozofické. Proč došlo ke změně v náhledu na Cervantesův román? Protože se postupně příběhy o Amadísech a Esplandiánech přestávaly číst, čtenáři ztráceli schopnost pochopit parodický význam Dona Quijota. (Str. 139)

Parodování je promyšlené, například při přelahodném vyznání dona Qoijota venkovance, o níž si myslí, že je Dulcinea: A ty, ó nejvyšší dokonalosti, jakou si lze na světe představit, vrchole lidského půvabu, jediná útěcho tohoto zkormouceného srdce, které tě zbožňuje, když už mě tedy zlý čaroděj ustavičně pronásleduje (… , str. 142) pak kniha komentuje:

Scéna je parodická, protože se značně vzdaluje zidealizovanému vzoru kurtoazních milenců. Vznešený tón dona Quijota totiž neodpovídá realitě postavy, k níž mluví. Venkovanka se na něj drze oboří: „To si jdi kokrhat pod okno mýmu dědečkovi.“ Pokud se použitý jazyk neshoduje s kontextem promluvy, vzniká parodie. V tomto případě odpovídá žánru romance jen rytířův zamilovaný jazyk, avšak odpověď venkovanky již nikoli. Důležité je však především to, že tento fragment lze považovat od dob středověku za nejkrásnější, a zároveň také poslední příklad milostného kurtoazního stylu.

Scéna je tedy sice určena k pobavení, ale Quijotova promluva by dokonale zapadla do jakéhkoli romance středověké tradice. Cervantesův velký román, přestože ho lze zčásti považovat za parodii rytířských románů, také využívá jejich poetiky a za mnohé jí vděčí. Jelikož pro našeho hrdinu ideální skutečnost existuje, může ji s ním sdílet rovněž čtenář, který ji pozoruje v celé její pohasínající kráse. (Str. 142)

A tak dále, a tak dále. Probereme Sancha, Dulcineu, herní svět a jeho pravidla a také stavbu knihy – od počátku je psaná jako vyprávění někoho dalšího, příběhy se prolínají, postavy si stvářejí další postavy.

Don Quijote tedy není pouze vyprávěním o rytíři poblázněném četbou, který se vydává na cesty se svým sluhou. Je to především metaliterární a metafikční román, zřejmě první svého druhu v západní literatuře, v němž proces vzniku fikce je nejen tématem, ale promítá se také do jeho struktury. (Str. 218)

Zkrátka, pokud si přečtete Dona Quijota, budete potřebovat i tento sborník.

Odkazy: