Mnozí pokračovali v životě střední cesty, další se rozhodli uprchnout a nebrat ohledy na své domy, příbuzné i majetek. Mor si ale nevybíral, a tak se štítili jeden druhého, nestarali se o sebe, nenavštěvovali, ba dokonce opouštěli své manžele, dokonce i děti… Nedostatek služebnictva pak vedl k tomu, že za nestydaté ceny sloužily osoby neznalé a obhroublé, počestnost mizela, a když někdo zemřel, dávno již ustoupily zvyky truchlení. Na marách se nosilo více nebožtíků najednou a když došlo místo na hřbitovech, kopaly se pohřební jámy a pohřbívalo po stovkách. Ani na blízkém venkově to nebylo lepší, rolníci umírali na polích a kdo byl ještě zdráv, raději než aby pokračovali v práci, snažili se raději spotřebovat co bylo po ruce.

Jednoho dne, kdy už bylo město téměř vylidněné, sešlo se na bohoslužbě sedm paní ve věku mezi 18 a 28 let, každá byla moudrá, z urozené krve a krásná co do zjevu, vybraných mravů i počestnosti. (Str. 16) Autor je pojmenoval jmény, odpovídajícími zcela nebo zčásti jejich vlastnostem: Pampinea, Fiammeta, Filomena, Emilia, Lauretta, Neifile, Elisa. K tomu vysvětlující poznámka č. 7:

jméno Pampinea znamená asi tolik jako „révovitá, úponkovitá, pnoucí se“; Fiammetta je „plamínek“ (ale fiamma, plamen, označuje také milostné vzplanutí, milenku; Fiammettou nazýval Boccaccio svou velkou lásku, Marii ďAquino); Filomena je jméno svaté mučednice, patrně však kontaminované nebo použité jako narážka na konvenční název pro slavíka, pocházející z řecké mytologie — Filomela; Lauretta je odvozeno od lauro — „vavřín“; Neifile asi znamená „milující novost“ (možná však, že Boccaccio ukryl do tohoto jména Neifilin vztah k Dioneovi); Elisa byla lstivá tyrská kněžna, zakladatelka Kartáginy, později zaměňovaná s Didonou, její jméno znamená ve féničtině „panna“. (Str. 696)

A protože se znají, po modlitbách a stížnostech na těžké časy dojdou k názoru, že i ony mají právo využít svých prostředků ke své záchraně, a ne být pořád obklopeny mrtvými, smilstvem a utrpením. Dohodnou se, že společně odejdou na svá venkovská sídla, jichž mají každá hodně, navíc nikoho neopouštějí, spíš ony jsou opuštěné, protože jejich lidé buď zemřeli, či uprchli před smrtí a zanechali nás tu samotné v takovém žalu, jako bychom ani nebyly jejich. (Str. 18)

Z obavy, aby se jejich čistě ženská společnost svárlivostí i bojácností nerozpadla předčasně, přiberou ještě tři mladé muže, ctitele některých z nich. Jejich jména jsou Pamfilo, Filostrato a Dioneo. Opět vysvětlující poznámka č. 8:

Pamfilo je odvozeno z řečtiny „všechno milující“; Filostrato je „milující boj“, ale Boccaccio na jednom místě vykládá toto jméno po svém jakožto „poražený láskou“; Dioneo se vztahuje k Dioně (Jasné), matce Afroditině, od dob Theokritových ztotožňované s Afroditou; je tedy Dioneo „ctitelem Venušiným“. (Str. 696)

Zakrátko jsou ve svém prvním sídle, kde je vše připraveno, prostředí je krásné – a mohou se plně soustředit na raodstný život a krásnou společnost. A aby jim dny dobře ubíhaly, rozhodnou se krátit si je vyprávěním příběhů na zadané téma.

• První den si může každý vybrat takový motiv, jaký chce.
• Druhý den o lidech, které sice postihly různé nehody, ale nakonec vše dobře dopadlo.
• Třetí den mluví o lidech, kteří svou obratností dosáhli něčeho, po čem toužili, nebo znovu získali, oč přišli.
• Čtvrtý den je plný příběhů o lidech, jejichž láska vzala nešťastný konec.
• Pátý den se vypravuje o milencích, jejichž láska se po strastech dočkala šťastného konce.
• Šestého dne mluví o těch, na které mířil vtip a oni jej odrazili pohotovou odpovědí nebo se jinak vyhnuli ztrátě, hanbě nebo nebezpečí.
• Sedmý den je věnovaný taškařicím, kterými ženy obalamutili své manžely.
• I osmý den je věnovaný šprýmům, které si denně lidé provádějí.
• Devátého dne vypráví každý co chce a co se mu líbí.
• A konečně desátého dne jsou příběhy nejvznešenější – o lidech, kteří vykonali něco šlechetně nebo skvěle ve věcech lásky či jiných.

Po dvou týdnech, strávených v nádherném prostředí se společnost rozloučí, jednak protože už se všichni vystřídali ve vedoucí roli, jednak že už začala být známá a hrozilo že by se rozšířila a připravila je o radost, a konečně i dosavadní počestnost, svornost a bratrské přátelství by mohlo být dalším pokračováním ohrožené. Vrátí se tedy do Florencie a do svých domovů.

Jak jsem zmínil v úvodu, nečetl jsem příběhy všechny, vybíral jsem si – jednak podle zaměření (sérii se špatnými konci jsem přeskakoval, respektive přečetl jsem si jen úvodní shrnutí zápletky), jednak podle tématu. Lechtivé příběhy o nejrůznějším dosažení rozkoše, vtipná vyřešení situace, fantastické náměty a originální nápady mě bavily a pár mi jich utkvělo:

• Příběh o protažení pobožného manžela očistcem za pomoci jedu
• jednonozí jeřábové (to je hodně známý příběh)
• Zahánění čerta do pekla

Posmívaly se pak tomu jedna s druhou po celém městě čímž vzniklo lidové rčení, že Bohu nejmilejší službou je zahánění čerta do pekla: toto rčení přešlo pak i za moře a užívá se ho dodnes.

Protože vám je, mladé paní, milosti Boží velmi zapotřebí, naučte se zahánět čerta do pekla, ježto Bohu je to velice milé a ti, kteří to dělají, mají z toho potěšení a může z toho pro ně vzejít a povstat mnoho dobrého. (Str. 242)

Celkové vyznění je jako odskočení si z pekla morové Florencie do vlastního ráje v izolovaných sídlech. I styl jazyka tomu jde naproti, při popisu je to samé „lahodné“, „líbezné“, „znamenité“, „drahocenné“.

Příběhy pak ukazují velkou šíři soudobých životních příhod, od všemožných šprýmů, přes nevěry až po tragické konce. Co se nedá přehlédnout je velká kritika církevních hodnostářů, to jsou samí zkažení kněží, mniši, jeptišky.

Dívka nebyla ani ze železa, ani z diamantu a velmi ochotně se podvolila opatovým choutkám. Opat ji tedy nejprve mnohokrát objal a zulíbal, načež s ní ulehl na mnichovo lůžko, a protože si uvědomoval velkou váhu svého důstojenství a něžný věk děvčete, bál se asi, aby jí tou svou přílišnou závažností neublížil. Nepoložil se tedy na hruď její, ale položil si děvče na hruď svou a dlouho s ní pak dováděl. (Str. 45)

Váha jeho důstojenství, ta ironie.

Podle recenze Anny Kohútikové v iliteratura přinesl Boccacio řadu literárních inovací: