Wuwejův zápisník

Michel de Montaigne: Eseje

01.02.2021 23:07, Wu | knihy | filozofie | komentáře -

obálka knihy EsejeMichel de Montaigne byl renesanční myslitel, humanista a šlechtic, a také vysoký státní úředník. Ve svých sedmatřiceti letech se – poté, co zdědil velký majetek – vzdal služby, uchýlil na svůj zámek, v klidu žít a věnovat se svým zájmům, četbě a především psaní. Nebylo mu to dopřáno zcela; když byl na cestách, zvolili jej starostou Bordeaux a musel se této roli po čtyři roky věnovat, později také trpěl nemocí, nicméně stále psal své Eseje. Stal se vlastně zakladatelem nového žánru.

Co se týče mého přítomného podniku (Esejů), je mi rovněž vhod, že píši v ústraní a jakoby v pustině, kde mi nikdo nemůže pomáhat ani mě kárat a kde většinou nepotkám člověka, aby latině svého otčenáše slůvkem nerozuměl, ba francouzsky zná ještě o něco méně. Jinde bych je byl sice napsal lépe, ale dílo by pak bylo méně moje; jeho hlavním cílem a jeho dokonalostí je přece, aby bylo přesně a beze zbytku moje. Docela rád bych opravil tu či onu chybu náhodnou, jsem jich pln, vždyť uháním a nedávám pozor; ale vymycovat nedostatky, které jsou ve mně pravidlem a vyznačují mě stále, to by znamenalo dopouštět se zrady na sobě a falšovat se… (Str. 284)

Jen si ho představme, jak sedí ve své pracovně, obklopený knihami (tisíc svazků), přemítá a píše. Obrací svou neúnavnou mysl na sebe a do sebe:

Nuže, zjišťuji, že mé názory jsou nekonečně odvážné a stálé tam, kde běží o to, odsoudit mé nepatrné schopnosti. Toto je vskutku námět, na němž svůj úsudek cvičím v takové míře jako na žádném jiném. Lidé se neustále dívají naproti; já stáčím svůj pohled dovnitř, tam jej upírám a zaměstnávám. Každý se dívá před sebe; já patřím do sebe, jen sebou se zabývám, ustavičně sám sebe rozvažuji, přezkušuji se, ochutnávám se. Ostatní, rozváží-li si věc dobře, kráčejí vždy jinam, jdou stále vpřed,
nemo in sete tentat descendere,
já se svinuji v sebe. (Str. 33)

S ironií a nebývalou otevřeností mluví o svém dětství:

Těšil jsem se sice pevnému a úplnému zdraví, a zároveň i povaze mírné a svolné, ale kromě toho jsem byl tak těžkopádný, mdlý a ospalý, že mě nebylo lze vylákat z mé lenivosti, dokonce ani ne, abych si pohrál. Co jsem vnímal, vnímal jsem dobře a při svém nehybném založení jsem v sobě živil smělou obraznost a moje názory předstihovaly můj věk. Můj důvtip byl pomalý a bral se vpřed, jen pokud byl veden; moje chápavost loudavá; vynalézavost mdlá; a ke všemu ještě přistupoval neuvěřitelný nedostatek paměti. (Str. 15)

Seznamuje nás se svým stoicismem:

Poněvadž nemám dostatek pevnosti, abych snášel nepřízeň neblahých náhod, kterým jsme vystaveni, a poněvadž nejsem schopen se držet ve střehu a svoje záležitosti řídit a ovládat, odevzdávám se naprosto osudu a živím v sobě, seč jsem, stanovisko takové, že všechno beru z nejhorší stránky; a tu nejhorší stránku se nutím snášet klidně a trpělivě. O to jediné se snažím, to jediné je cílem, k němuž zaměřuji veškeré své úvahy.

Jsem-li v nebezpečí, nemyslím ani tak na to, jak se z něho dostanu, jako na to, jak málo záleží na tom, abych se z něho dostal. Kdybych mu podlehl, stalo by se vůbec něco? Nemoha řídit události, řídím sám sebe a jsem jich poslušen, nejsou-li ony poslušný mne. Nemám ani zdání o umění, jak před osudem kličkovat a unikat mu nebo jej ovládat, a jak obezřetně zařizovat a vést věci k svému prospěchu. (Str. 24)

Přemýšlí o rozumovém poznání:

Abychom mohli rozhodnout o pravděpodobných zdáních, která si o věcech utváříme, potřebovali bychom nástroj, jímž bychom soudili; abychom si ověřili tento nástroj, potřebovali bychom důkaz; abychom si ověřili platnost toho důkazu, musili bychom mít nějaký nástroj či prostředek: a jsme na kolotoči. Ježto náš spor nemohou ukončit smysly, neboť jsou samy plny nejistoty, musí to učinit rozum; ale žádný rozumový důvod nelze pevně stanovit leč jiným důvodem rozumu: a tak couváme až do nekonečna. Naše pojímání se nezmocňuje cizích předmětů přímo, nýbrž se to děje prostřednictvím smyslů; a smysly neobsahují dotyčný předmět, nýbrž pouze účinky předmětu na ně samé; a tudíž zdání, které jsme o předmětu pojali, není skutečností tohoto předmětu, nýbrž pouze skutečností účinku, jemuž smysly trpně podlehly, a tento trpný účinek a předmět sám jsou dvě různé věci: následkem toho, kdo soudí podle zdání, soudí podle něčeho jiného než podle věci. (Str. 187)

A tak by se dalo pokračovat. Myšlenkově kniha přímo překypuje.Eseje byly psané bez jakékoliv systematičnosti, nemají jasný plán nebo osnovu:

Tu látanici z tolika různých kusů podnikám tím způsobem, že po ní sáhnu, jen když mě souží již příliš malátná zahálka, a výhradně jen doma. Vznikla tedy po různých přestávkách a mezerách, neboť záležitosti mě občas zdrží i po řadu měsíců mimo dům. Ostatně své původní výmysly naprosto úvahami dalšími neopravuji, snad náhodou nějaké slovo, ale to pak odstiňuji, nikdy neškrtám. Chci zobrazit průběh svých nálad a přeji si, aby na každé části bylo vidět, jak se narodila. Těšilo by mě, kdybych byl počal dřív a mohl se tak seznámit s během svých proměn. (Str. 43)

Ale protože se témata vracejí, dají se eseje uspořádat – tak jako v této knize. Obsah:

  • Já, Michel de Montaigne (Můj otec; Jak jsem byl vychován; Jak vypadám a jaký jsem; Moje záliby a zvyky; V nemoci; O přátelství: La Boétie; Jak řídím svůj dům; Rozkoš rozprávět; Knihy a já; Moje cesty a cestování – Paříž a Řím, města, která miluji; Moje veřejné působení a můj poměr k němu; Mé chování a příběhy za občanské války; Eseje, jejich novost, význam a podoba)
  • Montaigne stoický (O tom, že filosofovat znamená učit se umírat; O sebevraždě)
  • Montaigne skeptik (Apologie Raimunda ze Sabundy; O nestálosti našich činů)
  • Montaigne, filosof zkušenosti (Zkušenost se smrtí; Zážitek vlastní smrti; Umění žít)
  • Montaigne mudrc: několik otázek vědomí a svědomí (O pedantismu; O kanibalech; O samotě; O lhářích; O modlitbách; O svědomí; O krutosti; O slávě; O hněvu; O povalečnosti; Objev Nového světa; Několik názorů estetických)
  • Montaignova stanoviska politická (O zvyku a že není záhodno měnit vžitý zákon)
  • Montaignovy názory pedagogické (O výchově dětí)

Názory jsou velmi moderní, není tedy divu, že na internetu najdeme stovky citátů.

Čtení to je ovšem místy náročné; kupříkladu šedesátistránková Apologie Raimunda ze Sabundy, kde složitě odkazuje na desítky řeckých myslitelů, byla k nepřečtení. Je ale snadné přejít k další eseji a spolu s autorem se zamyslet třeba nad smyslem života:

Naší povinností je uvést pořádek do svých mravů, a ne do knih, které spisujeme, a dosahovat nikoliv vítězných bitev a územních výbojů, nýbrž harmonie a klidu ve svém chování. Naším velikým a slavným vrcholným dílem je vhodně žít. Všechny ostatní věci, kralování, hromadění bohatství, budování, jsou nanejvýš dodatky a drobné prostředky tohoto díla hlavního. (Str. 204)

Odkazy:

MONTAIGNE, Michel de. Eseje. Praha: ERM, 1995. ISBN 80-85913-12-7.

12345
1612217220000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online