Nuže, zjišťuji, že mé názory jsou nekonečně odvážné a stálé tam, kde běží o to, odsoudit mé nepatrné schopnosti. Toto je vskutku námět, na němž svůj úsudek cvičím v takové míře jako na žádném jiném. Lidé se neustále dívají naproti; já stáčím svůj pohled dovnitř, tam jej upírám a zaměstnávám. Každý se dívá před sebe; já patřím do sebe, jen sebou se zabývám, ustavičně sám sebe rozvažuji, přezkušuji se, ochutnávám se. Ostatní, rozváží-li si věc dobře, kráčejí vždy jinam, jdou stále vpřed,
nemo in sete tentat descendere,
já se svinuji v sebe. (Str. 33)

S ironií a nebývalou otevřeností mluví o svém dětství:

Těšil jsem se sice pevnému a úplnému zdraví, a zároveň i povaze mírné a svolné, ale kromě toho jsem byl tak těžkopádný, mdlý a ospalý, že mě nebylo lze vylákat z mé lenivosti, dokonce ani ne, abych si pohrál. Co jsem vnímal, vnímal jsem dobře a při svém nehybném založení jsem v sobě živil smělou obraznost a moje názory předstihovaly můj věk. Můj důvtip byl pomalý a bral se vpřed, jen pokud byl veden; moje chápavost loudavá; vynalézavost mdlá; a ke všemu ještě přistupoval neuvěřitelný nedostatek paměti. (Str. 15)

Seznamuje nás se svým stoicismem:

Poněvadž nemám dostatek pevnosti, abych snášel nepřízeň neblahých náhod, kterým jsme vystaveni, a poněvadž nejsem schopen se držet ve střehu a svoje záležitosti řídit a ovládat, odevzdávám se naprosto osudu a živím v sobě, seč jsem, stanovisko takové, že všechno beru z nejhorší stránky; a tu nejhorší stránku se nutím snášet klidně a trpělivě. O to jediné se snažím, to jediné je cílem, k němuž zaměřuji veškeré své úvahy.

Jsem-li v nebezpečí, nemyslím ani tak na to, jak se z něho dostanu, jako na to, jak málo záleží na tom, abych se z něho dostal. Kdybych mu podlehl, stalo by se vůbec něco? Nemoha řídit události, řídím sám sebe a jsem jich poslušen, nejsou-li ony poslušný mne. Nemám ani zdání o umění, jak před osudem kličkovat a unikat mu nebo jej ovládat, a jak obezřetně zařizovat a vést věci k svému prospěchu. (Str. 24)

Přemýšlí o rozumovém poznání:

Abychom mohli rozhodnout o pravděpodobných zdáních, která si o věcech utváříme, potřebovali bychom nástroj, jímž bychom soudili; abychom si ověřili tento nástroj, potřebovali bychom důkaz; abychom si ověřili platnost toho důkazu, musili bychom mít nějaký nástroj či prostředek: a jsme na kolotoči. Ježto náš spor nemohou ukončit smysly, neboť jsou samy plny nejistoty, musí to učinit rozum; ale žádný rozumový důvod nelze pevně stanovit leč jiným důvodem rozumu: a tak couváme až do nekonečna. Naše pojímání se nezmocňuje cizích předmětů přímo, nýbrž se to děje prostřednictvím smyslů; a smysly neobsahují dotyčný předmět, nýbrž pouze účinky předmětu na ně samé; a tudíž zdání, které jsme o předmětu pojali, není skutečností tohoto předmětu, nýbrž pouze skutečností účinku, jemuž smysly trpně podlehly, a tento trpný účinek a předmět sám jsou dvě různé věci: následkem toho, kdo soudí podle zdání, soudí podle něčeho jiného než podle věci. (Str. 187)

A tak by se dalo pokračovat. Myšlenkově kniha přímo překypuje.Eseje byly psané bez jakékoliv systematičnosti, nemají jasný plán nebo osnovu:

Tu látanici z tolika různých kusů podnikám tím způsobem, že po ní sáhnu, jen když mě souží již příliš malátná zahálka, a výhradně jen doma. Vznikla tedy po různých přestávkách a mezerách, neboť záležitosti mě občas zdrží i po řadu měsíců mimo dům. Ostatně své původní výmysly naprosto úvahami dalšími neopravuji, snad náhodou nějaké slovo, ale to pak odstiňuji, nikdy neškrtám. Chci zobrazit průběh svých nálad a přeji si, aby na každé části bylo vidět, jak se narodila. Těšilo by mě, kdybych byl počal dřív a mohl se tak seznámit s během svých proměn. (Str. 43)

Ale protože se témata vracejí, dají se eseje uspořádat – tak jako v této knize. Obsah:

• Já, Michel de Montaigne (Můj otec; Jak jsem byl vychován; Jak vypadám a jaký jsem; Moje záliby a zvyky; V nemoci; O přátelství: La Boétie; Jak řídím svůj dům; Rozkoš rozprávět; Knihy a já; Moje cesty a cestování – Paříž a Řím, města, která miluji; Moje veřejné působení a můj poměr k němu; Mé chování a příběhy za občanské války; Eseje, jejich novost, význam a podoba)
• Montaigne stoický (O tom, že filosofovat znamená učit se umírat; O sebevraždě)
• Montaigne skeptik (Apologie Raimunda ze Sabundy; O nestálosti našich činů)
• Montaigne, filosof zkušenosti (Zkušenost se smrtí; Zážitek vlastní smrti; Umění žít)
• Montaigne mudrc: několik otázek vědomí a svědomí (O pedantismu; O kanibalech; O samotě; O lhářích; O modlitbách; O svědomí; O krutosti; O slávě; O hněvu; O povalečnosti; Objev Nového světa; Několik názorů estetických)
• Montaignova stanoviska politická (O zvyku a že není záhodno měnit vžitý zákon)
• Montaignovy názory pedagogické (O výchově dětí)