Jaroslav Hašek a Franz Kafka žili a psali v Praze ve stejnou dobu a teoreticky se i mohli potkat, ačkoliv to není příliš pravděpodobné (ani prokázané). Ale co jejich díla, mají něco společného? Tím se zabývalo mnoho studií a komentářů – a diplomová práce Jaroslavy Sudové je všechny shrnuje a abstrahuje z nich společné rysy.

Po úvodu následujeStručný popis rozebíraných děl (Franz Kafka, Jaroslav Hašek, Haškův a Kafkův prostor – Praha) a přehled Recepce paralely Kafka-Hašek:

• Groteskní svět Haška a Kafky
• Švejk ve světové literatuře
• Nepravděpodobná setkání (Hašek, Kafka, Klíma)
• Hašek a Kafka – dvě tváře pražské ironie
• Zneuznávané dědictví Cervantesovo
• Realita Kafkova textu
• Fascinace byrokracií

Ne že bych s ním souhlasil; Quijote má úplně jinou myšlenkovou základnu a to, že bojuje se světem a nemůže vyhrát, není nic zvláštního – ale ten nápad je originální.

A pak už se pustí do analogie (Proměna analogie Kafka-Hašek v historickém kontextu) a paralel (Existence paralely Kafka-Hašek) podrobně.

První, kdo na literární paralelu Kafka-Hašek upozornil, byl německý dramatik a režisér Bertold Brecht. Brechtova teorie vede k myšlence, že Kafka a Hašek vytváří obraz rozpadu, ale i zrodu nových hodnot. Tím zároveň přispívají k přehodnocení fenoménu lidské přirozenosti. Tato analogie se od 50. let 20. století stále více upevňuje v dobovém literárním kontextu a získává stabilní postavení i v současné době. (Str. 30)

Nachází tři hlavní aspekty:

• Absurdita v díle Kafky a Haška
• Groteska a ironie v díle Kafky a Haška
• Bezcitný expresionismus v díle Kafky a Haška

Závěrů je tu několik, především nelze jednoznačně zařadit Kafku a Haška do svých kategorií (humorista, metafyzický spisovatel apod.). A co se týče analogií, skutečně tam jsou (ty výše zmíněné), oba autoři ale s popisovanými jevy zacházejí odlišně.

Únik je v závěru bezúspěšný, ale důležitý je vzdor, pokus vzepření se absurdnu. Stejně i Švejk se vzpírá protimyslnému světu svým spontánním humorem. Můžeme dojít k závěru, že se potvrzuje tvrzení Bernštejnové: Kafka striktně dodržuje tzv. pravidla hry, zatímco Hašek se je snaží negovat.

Řehoř Samsa, Josef K., zeměměřič K. ze Zámku či Jan Bendemann v povídce Ortel, se stávají obětí zmanipulovaného systému. Na druhé straně může být pasivita chápána jako určitý prvek vzdoru. Hašek absurditu zlehčuje, čímž narušuje chod byrokratického systému. Ovšem ani v jednom případě se nelze vymanit ze spár nesmyslného labyrintu. (Str. 39)

Odkazy:

• Diplomová práce na stránkách theses.cz