Durrellovy knihy mě provázely dětstvím; byl jsem uchvácený jeho rodinou a jinou zvířenou (vyrůstat na řeckém ostrově jako on, to by bylo!) a v knihovně jsem si postupně napůjčoval vše, nač jsem narazil. Včetně tohoto souborného vydání dvou knih – Bafutští chrti a Zoo v kufru.
Obě pochopitelně vyprávějí o lovu zvířat v Kamerunu. Na první výpravě ještě Durrell lovil zvířata pro jiná ZOO, na té druhé už měl jasný cíl, nachytat exempláře pro sebe. Bohužel jaksi ještě neměl pro zahradu zajištěné místo a spoléhal, že se později nějak najde, což tvoří pěknou řádku zápletek a situací v závěru textu. (Také je vidět, jaký nadšenec to byl. Rozumějte „šílenec“.)
Rozhodně největší hvězda, která nás provází oběma knihami, je bafutský Fon – mírný a laskavý monarcha se zálibou v ohnivé vodě. Ten Durrella celé měsíce nechává bydlet ve své vile pro návštěvy, občas ho podpoří výzvou poddaným (aby nosili zvířata), zve ho na své večírky a oslavy a nechává si ukázat technické vymoženosti jako je třeba kameru. Když k tomu přidáte komolení místní verze angličtiny (které je skvěle přeložené), vznikne opravdu zábavné čtení.
Popis lovů je neméně zajímavý; jednak je poměrně civilní, žádná obří zvířata, jednak si člověk uvědomí, jak těžké je ve skutečnosti něco vystopovat, vyhnat z úkrytů a chytit.
Vykouřit strom je umění a vyžaduje určitou praxi, než člověk dosáhne dokonalosti. Když si vyhlédnete strom a přesvědčíte se, že je opravdu dutý až nahoru, musíte zjistit, zda výš na kmeni nejsou díry. Pokud ano, musí někdo vylézt nahoru a zakrýt je sítěmi. Potom je třeba nastražit síť k díře u paty stromu, ale tak, abyste mohli rozdělat oheň a přítom vám žádné zvíře neuniklo.(… )
Když máte všechny sítě rozmístěné, je třeba rozdělat správný oheň, protože bez ohledu na přísloví to musí být kouř bez ohýnku, ledaže máte zájem o zvířata pečená. Nejdřív se k otvoru položí hromádka suchých větviček, poleje se petrolejem a zapálí. Jakmile se rozhoří, nasype se na oheň hrst zeleného listí a občas se přihodí další. Listí hoří téměř bez plamene, ale zato vydává spoustu štiplavého kouře, který se okamžitě nasává do dutého kmene. Další problém je zajistit, aby oheň nekouřil příliš, protože nejste-li dost opatrní, udusí se zvířata dřív, než se dostanou ze stromu ven. Nejlepší je jakási střední cesta, to jest napůl kořist smažit, napůl dusit. (Str. 152)
O spoustě zvířat jsem slyšel poprvé – například o chlupaté žábě (skokan třásnitý) nebo o šupinatkách.
Jako správná cestopisná publikace se soustředí na vše, co vidí – dozvíme se tak leccos o místním podnebí, rozdílech mezi horami a nížinou, o zvycích, oblečení, bydlení a životě místních obyvatel… ve výsledku jsem si šel do mapy dohledat, kde že ten Bafut vlastně přesně je.
Druhá výprava se tematicky poněkud opakuje, ostatně co nového napsat u lovu stejných zvířat, ale autor si toho je vědom a tak mnohem více času věnuje péči o zvířata, jedna kapitola je citace z deníkových zápisů, občas je vložený barvitý dopis někoho místního s úvodním komentářem doručeno poslem
atd.
A poslední věc je celkové naladění. Kniha je vtipná, plná lásky ke zvířatům (i při všemožných ošetřováních, pokousáních nebo zbavování parazitů) a legračních citací promluv jako je: „Jéé! Pán neviděl?“ otázal se udiveně stařec. „Ten hlok tam pod voda vedle pšed dům guvené… von velkej jako nákladní auto… von kšičel… von moc strašně silná.“
(Str. 200)
Ale obávám se, že by to dnes takto asi nepsal. Protože přestože k místním vždy přistupuje přátelsky a vědomě se nepovyšuje, stejně je cítit nadřazenost bílého muže. Už jen to pojmenování, bafutští chrti… To ale patří k době vzniku.
Odkazy:
DURRELL, Gerald. Dvakrát do Kamerunu. Praha: Panorama, 1986. ID 11-110-86.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.