Dlouho po návratu seděli Gerald Durrel s rodinou v pokoji, dívali se z okna na studenou a upršenou Anglii a vzpomínali na krásné roky na Korfu. Na neuvěřitelné příhody a zajímavé lidi, a také na Gerryho knihu, kterou o nich napsal (O mojí rodině a jiné zvířeně). A jak si tak vybavovali další zážitky, nezbylo mu než napsat a vydat pokračování. To nenavazuje chronologicky, ale přidává další příhody, probarvuje jejich pobyt do hloubky.
Je tu komický popis pobytu Margo v Anglii, kde místo lékařské péče propadně spiritistické sektě; setkání s Rakušanem Maxem, roztomile komolícím angličtinu; Leslieho soudní proces a typicky řecký přístup k řešení problémů; sprostý kapitán, který neumí plavat, a jeho neslavná plavba kolem ostrova; tradiční vinobraní a spousta dalšího. Nechybí humor, ke kterému se občas připojí i jinak především starostlivá a nesmírně vlídná maminka:
„Že si děláš legraci, Theodore?“ namítal. „Nechceš nám přece tvrdit, že každý ten tvor je zároveň samec i samice?“
„Ale jistě že je,“ stál Theodor na svém a dodal rozhodně bez přehánění: „Je to velice pozoruhodné.“
„Pro boha živého,“ vybuchl Larry. „Podle mě je to nespravedlivé. Ty zatracené slizké potvory si klidně lezou po křoví, vesele svádějí jedna druhou a ještě si přitom užijou oboje potěšení. Proč se nemůže dát tahle možnost i lidem, to bych teda rád věděl!“
„Něco na tom je,“ připustil Theodor. „Jenže bys potom musel snášet vajíčka.“
„Pravda,“ uvažoval Larry. „Ale představte si tu báječnou výmluvu, když se člověku nechce někam na večírek. Prostě by řekl: ‚Hrozně mě mrzí, ale nemůžu přijít, sedím teď zrovna na vejcích!‘“
Theodor se trochu posměšně uchechtl.
„Jenomže hlemýždi na vejcích nesedí,“ vysvětloval. „Zahrabou je někam do vlhké půdy a nechají je být.“
„To je ovšem ideální způsob, jak vychovávat děti,“ ozvala se maminka zcela nečekaně, ale z hloubi duše. „Škoda že vás nemohu všechny zahrabat někam do vlhké hlíny a jít si po svých.“ (Str. 64)
Vším se pochopitelně prolíná Gerryho láska ke zvířatům a jejich zkoumání. Ať už se snažil vypiplat malé ježky, pitvat rozkládající se želvu nebo koupit cvičeného medvěda, vždy je jasné, co je jeho hlavní životní zájem.
Co mě zaujalo už po pár stránkách byla mnohem větší vyzrálost textu. Jak volbou témat, tak svižností, humorem i barvitostí popisů svého předchůdce výrazně překonává.
Na samém konci léta přišlo vinobraní. Po celý rok vnímal člověk vinice spíš jako součást krajiny, ale teprve když začalo vinobraní, uvědomoval si, co všechno mu předcházelo – vinice v zimě, kdy réva vypadala jak mrtvá, spíš jako kousky naplaveného dříví zapíchaného v řádcích do země, a pak onen den na jaře, kdy se začaly rozvíjet jemňoučké, jakoby nabírané lístečky a každá rostlina se zeleně zatřpytila. Listy pak rostly a visely z révy jak zelené ruce, které se hřejí v slunečním teple. Pak se začaly objevovat hrozny, drobounké pecičky na rozvětvených stopkách, které postupně na slunci rostly a nalévaly se, až vypadaly jak jikry nějaké dávné mořské nestvůry. (Str. 192)
Je to samozřejmě pro dospělejšího čtenáře – podivní lidé a jejich rituály; Gerry jako svědek porodu, soudu, šílených Larryho přátel, všudypřítomného popíjení. Je to pořád milé a zábavné čtení, zároveň ale zemitější, včetně zakončení, kdy z rodinných dopisů vysvítá začátek války a tedy konec dětství…
Že kniha vyšla až po třinácti letech od prvního dílu je znát.
Odkazy:
DURRELL, Gerald. Ptáci, zvířata a moji příbuzní. Praha: BB art, 2009. ISBN 978-80-7381-558-5.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.