Zkusil jsem promluvit řecky. Stařec vyskočil a jeho tvář se rozjasnila nadšením, že našel někoho, kdo se s ním dorozumí. Měl velký orlí nos, obrovský bílý knír, který připomínal dva rozčepýřené snopy ojíněného obilí, a černé oči. Na sobě měl bílý turecký župan přepásaný rudou šerpou, z níž vykukovala zdobená orientální dýka, objemné podkasané turecké „pumpky“, bílé bavlněné punčochy a červené pantofle s obrovskými bambulemi na špičkách. Tak já že jsem ten obdivuhodný signoritin bratr, řičel nadšeně, a jak mluvil, lítaly mu od huby kousky čokoládového dortu. Dědek byl štěstím bez sebe, že mě poznává. Objal mě a líbal tak vášnivě, že psi, kteří se o mě začali obávat, se zběsile rozštěkali. Beránek propadl při pohledu na čtveřici rozezlených psů naprosté panice a začal zoufale běhat okolo maminky, omotávaje ji špagátem, na němž byl uvázán. Poté zcela vyplašen Rogerovým zuřivým štěkotem zoufale zabečel a rozběhl se proti francouzskému oknu, takže strhl maminku, povalil ji na záda a vlekl změtí rozlité limonády a rozmatlaného čokoládového dortu. Vypukl nepředstavitelný zmatek.

Nemožně namyšlený francouzský hrabě:

Anglicky sice hovořil dost mizerně, ale to mu nebránilo, aby s jízlivou zabedněností samozvaného vševěda nežvanil do všeho na světě a bezděky nenaštval každého, s kým přišel do styku. Celá jeho životní filozofie – dalo-li se v jeho případě takového slova vůbec použít – spočívala v často opakovaném tvrzení, že „ve Francii to děláme líp,“ kteroužto sentencí nás oblažoval od rána do večera. Vyznačoval se tak nefalšovanou galskou žravostí a neodbytným zájmem o cokoli, co se dalo ochutnat, že se to snad dalo omluvit jen v případě, pokud náš host byl ve svém minulém životě kozou.

Naneštěstí dorazil právě k obědu, ale než jsme dojedli, stačil nechtě pozurážet všechny přítomné včetně našich psů. Byl to svým způsobem vrcholný výkon, že dokázal už během prvních dvou hodin, aniž si to v nejmenším uvědomoval, rozzuřit pět tak zcela rozdílných povah. Hned při obědě, sotva dojedl jemný, sněhem kypřený nákyp plněný čerstvě ulovenými garnáty, suše konstatoval, že maminčin kuchař dozajista není Francouz. Když zjistil, že naše maminka vaří sama, bez uzardění jí navrhl, že někdy přijde do kuchyně a dá jí pár lekcí, aby se trochu přiučila pravému kulinárnímu umění. Když mamka oněměla vzteky nad jeho nestoudností, obrátil svou pozornost k Larrymu, kterého lehce šokoval tvrzením, že jedinými skutečnými spisovateli, kteří kdy za něco stáli, byli odjakživa výhradně francouzští literáti. Na zmínku o Shakespearovi jen lehce pokrčil rameny. „Le petit poseur,“ konstatoval. Leslieho urazil tvrzením, že každý, kdo projevuje zálibu v myslivosti, musí nutně trpět potlačenými zločineckými pudy; ale v každém případě stejně nejlepšími výrobci střelných, sečných i bodných zbraní všeho druhu byli odjakživa jedině Francouzi. Naši Margo poučil, že hlavní povinností ženy je dbát, aby se líbila mužům, pročež se v první řadě musí hlídat, aby moc nejedla a tím pádem si nezkazila figuru. Jelikož moje sestra byla odjakživa poměrně macatá, a proto už vyzkoušela celou řadu nejrůznějších diet, je pochopitelné, že jeho ponaučení nijak vlídně neakceptovala. V mých očích se dokonale shodil tím, že mé psy nazval vesnickými podvraťáky a nafoukaně je srovnával se svými ušlechtilými labradory, setry, retrívry a kokršpaněly – pochopitelně z vybraných francouzských chovů. Nadto nedovedl za nic na světě pochopit, proč chovám tolik zvířectva, když většina mých miláčků je zcela nepoživatelná. „Takové zvířaty my ve Francii výhradně zastřelujeme,“ poučil mě.

Nebo domnělý indický rádža. Ten byl vůbec kouzelný; nadšení a energie, se kterou se vrhal do všech bádání, duchovních i ryze materiálních, mi připomínal někdejšího spolubydlícího na koleji. To byl také fakírjogín.

Díky Džidžiho vynalézavému sazeči, který se často řídil vlastním pravopisným cítěním – takže kde si nebyl jist, tam se uchyloval k pravopisu „piš, jak slyšíš“ – jsme v této revue narazili na podivuhodné články a literárněvědné studie jako například „Víznam kelcké poesije Williama Komorníka jít se,“ nebo nadšeně pochvalný článek, nazvaný „Život a dělo Ruyarda Kriplinka.“ Nechyběla ani pojednání o klasické viktoriánské literatuře, jako třeba článek pod titulem „William Makepeace Sekera a jeho Kniha o snopech,“ či o moderním románu, jímž se zabývala studie zvaná „Jeeves Joyce a jeho prósa – kriptický rosbor.“ Džidži se nevyhýbal ani vyloženě lidovým žánrům, o čemž svědčí studie, na jejímž názvu se nedalo přesně rozeznat, zda se na něm podepsala sazečova neznalost angličtiny či běžný tiskařský šotek, neboť zněl „Otisky prsů v anglické detektivní liperatuře.“ Ve svém spisovatelském rozletu se Džidži nezastavil ani před východní filozofií a okultismem, protože (pochopitelně opět s pomocí svého tiskaře) začal vydávat další revue, pozoruhodně nazvanou Fakírjógismus, což byl termín, který Džidži vynalezl pro své vlastní pojetí orientální askeze, v němž spájel výdobytky tradičního jógínského učení s fakírskými praktikami indických muslimů.

Maminka se o fakírjógismus živě zajímala, ovšem jen do chvíle, kdy jej začal Džidži v naší vile osobně praktikovat. Oděn jen v bederní roušku a od hlavy k patě posypán popelem sedal po dlouhé hodiny na verandě, nebo se v perfektně předstíraném transu procházel po vile, trouse za sebou popelový prach. Čtyři dny se postil tak důkladně, že pátého dne omdlel a spadl ze schodů přímo k nohám naší k smrti vyděšené maminky.

„Poslyšte, Džidži, s tímhle musíte okamžitě přestat. Jste jako lunt, takže už nemáte z čeho se postit.“

Co mě trochu zamrzelo byl jiný překlad (nově Gerik Císař, dříve Emanuela Tilschová). Na první pohled je to vidět u jmen: psi nejsou Bobek a Blink, ale Čurek a Blink; z loďky Macandy je Bublina Baculajda. Ale brzy si všimnete dalších detailů, promluvy jsou méně spisovné, místo maminka se objevuje mamka. On je to možná překlad přesnější, ale ta změna je zkrátka vidět a trochu rozčiluje.

Odkazy: