Na konci knihy Dvakrát do Kamerunu (přesněji řečeno její druhé části ZOO v kufru) Gerald zaplavil zahradu své sestry klecemi a přepravkami se zvířaty a pustil se do hledání místa pro svou zoologickou zahradu. Což byl poněkud těžší úkol, než čekal.
Ze své poslední výpravy po západní Africe jsem přivezl úctyhodnou sbírku zvířat, kterou jsem ubytoval na zahradě své sestry ve vilové čtvrti v Barnemouthu. Ujišťoval jsem ji, že zvířata tu zůstanou jen dočasně, protože jsem byl pevně přesvědčen, že každá jen trochu inteligentní městská správa, jíž přinesu hotové zoo až pod nos, se bude moct přetrhnout, aby pro ně našla místo. Po půldruhém roce marného úsilí jsem však přestával věřit, že mi někde místní úřady dají zelenou, a moje sestra nabyla zatím pevného přesvědčeni, že její zahrádka bude navěky připomínat scénu z barvitého tarzanovského seriálu. Nakonec, když už jsem byl naprosto znechucen zapšklým postojem místních úřadů a ztratil jsem odvahu se potýkat se zjevně nekonečnou řadou zákonů a nařízení, podle nichž je nucen žít každý svobodný občan Velké Británie, rozhodl jsem se zjistit, zda bych nemohl své zoo založit na Normanských ostrovech.
Štěstí se na něj usmálo v podobě majitele zámečku a pozemku na ostrově Jersey:
Odletěli jsme se ženou na Jersey. Hugh Fraser na nás už čekal a odvezl nás k sobě. Bydlel v pravděpodobně nejhezčím zámečku na celém ostrově. Stanuli jsme v obrovské, zdí obehnané zahradě, zasněné v slunečním svitu; spatřili jsme mohutné žulové zdi hustě porostlé vodopády skalniček, oblouky z patnáctého století, pečlivě udržované trávníky a záhony hýřící barvami. Všechny zdi, budova zámečku i hospodářská stavení byly z překrásné jerseyské žuly, jež září těmi nejjemnějšími odstíny podzimního listí, a ty sluncem rozjásané barvy zřejmě způsobily, že jsem pronesl asi tu největší pitomost století. Obrátil jsem se k Jacquii a řekl:
„Tady by ale bylo senzační zoo!“
Nakonec Hugh zámeček Durrellovi pronajal a mohla začít jeho další etapa v péči o zvířata (a záchranu ohrožených druhů). Kniha je série zábavných a zajímavých příhod, ať už s návštevníky, dezertéry jako dikobraz nebo tapír, s úspěšnou (nebo také nepodařenou) léčbou nemocí, které se u zvířat projeví zčistajasna a jen těžko se rozpoznávají, s párováním zvířat a odchovem mláďat nebo péčí o životní styl:
Partnera pro svého zvířecího svěřence někdy člověk sežene velice neobvyklým způsobem. Mezi nejprapodivnější patřil ten, kterým jsme opatřili manžela naší Flower. Aby bylo jasné, Flower byla moc hezká samička severoamerického skunka; zpočátku byla štíhlá jako proutek a zcela krotká. Naneštěstí došla k přesvědčení, že na světě jsou pouze dvě věci, pro něž stojí za to žít: jídlo a spánek. Výsledkem tohoto vyčerpávajícího způsobu života bylo, že ztloustla tak, až se z ní stala doslova kulička. Pokoušeli jsme se nasadit jí dietu, ale marně. Začínali jsme už mít trošku strach, protože nadváha dokáže zvíře zabít stejně snadno jako podvýživa. Věděli jsme, že Flower potřebuje cvičení jako sůl, ale zároveň nám bylo jasné, že se s něčím takovým nehodlá nijak obtěžovat. Nakonec jsme se usnesli, že musí dostat partnera, jenže v té době byl zrovna na trhu skunků nedostatek, žádný se nedal sehnat a Flower ničím nerušena spala a cpala se dál.
Samozřejmě je nutné brát v úvahu dobu vzniku; proti tehdy běžné péči v ZOO byl Durrell pokrokový, dnes už by to takhle fungovat nemohlo. Ale čtení je to milé a prodchnuté láskou ke zvířatům.
Odkazy:
DURRELL, Gerald. Zoo na zámku. Praha: Panorama, 1980. 11-007-81.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.