Autor, ovlivněn metodou „voice dialogue“ Hala a Sidry Stoneových, identifikoval ony naše „masky“ jako vnitřní hlasy. Nemá to nic společného se schizofrenií, spíše jde o zosobnění jistých tendencí, vyskytujících se v každém z nás, a udělil jim poměrně vysoký stupeň samostatnosti. Díky tomu lze vysvětlit protikladné tendence a vnitřní rozpory. Například „vystrašené dítě“, „rezervovaný hlídač“, „plachý“ a další hlasy různé síly a vlivu. Mezi tím samozřejmě úzká oblast vědomí, tedy toho co reflektujeme. Všechno rozehrává předivo konfliktů a přetahování se o vliv na člověka. Že se takové jevy opravdu vyskytují je jasné, vzpomeňme Freuda (id, ego, superego), Jungovy archetypy aj.

Hlasy se liší v mnoha kategoriích, mohou být hlavní nebo potlačené, v ohnisku nebo na periferii vědomí, orientované na venkovní svět nebo svět vnitřní, izolované nebo v kontaktu s ostatními.

„(...) potlačené stránky mají nepřímý vliv na celkový systém. Za prvé tím, že nemají možnost být spoluhráči a jejich schopnosti a možnosti v systému chybějí. Jejich druhý, často velice mocný, ale přesto nepřímý vliv spočívá v tom, že se pokoušejí vybudovat si lepší pozici v systému, ba dokonce svrhnout starou vládu a samy se dostat k moci. Jako bojovníci v ilegalitě se pokoušejí najít mezeru v obraně hlavních hlasů a propašovat svá tajná poselství do oficiálního systému. Posílají své zprávy vždy tam, kde hlavní hlasy nemohou dávat pozor: v noci v našich snech, v přeřeknutích a bezděčných slovech, která nám ‚vyklouznou‘, a ve šech možných nevědomých činech.“ (Str. 117)

Další pokus o rozdělení hlasů, tentokrát podle toho, jak vystupují, co dělají a požadují vede k pojetí vnitřních kontinentů, pěti kontinentů duše. Žena, Muž, Dítě, Zvíře a Bůh. V centru každého kontinentu je typický zástupce, zatímco směrem k jinému se kvality mísí. Uvedu příklad kontinentu Žena: Uprostřed najdeme typické ženské archetypy – matrona (mocná, nezávislá, chránící ženství), matka (pečující, živící, obětavá), Afrodité (svůdná, krásná, smyslná). Směrem ke kontinentu Bůh se vyskytuje věštkyně (ituice, moudrost, léčení) a služebnice boží (askeze, oběť, odříkání). Směrem k Muži se objevuje manažerka (zdatná, praktická, cílevědomá) nebo bojovnice (bojuje za pravdu a spravedlnost). Na straně Dítěte nás uvítá dětská žena (sladká, hravá, zasněná) nebo princezna (chladná, náročná, žádající). Zbývající směr ke Zvířeti obývá divoká žena (v kontaktu s instinkty, tělem a zemí, nespoutaná, bez zábran).

Rozhodně doporučuji k přečtení.

Málokterá kniha mi připadá fascinující a převratná i po deseti letech od prvního přečtení, ale Inteligence duše mezi ně patří. Ať už samotnou koncepcí vnitřních osob, nebo identifikací jejich kontinentů a řady dalších vlastností, které u osob můžeme určit a které pak pomohou rozumět jejich impulsům – a nakonec celému systému.

Vysvětlením vzniku systému je – dítě. Bezbranné a zranitelné, takové, jaké přichází na svět a jaké zůstává dál v naší duši. To se musí za každou cenou chránit.

„Duše každého dítěte musí zjistit, jaké mocné stránky musí vyvinout a posílit, aby byly chráněny zranitelné a citlivé stránky a aby se dítě mohlo v prostředí, do něhož se narodilo, vyvíjet tak, jak to odpovídá jeho podstatě. Mocné stránky, které tento úkol převezmou, jsou svým způsobem vysoce kvalifikované síly, které v době svého vzniku poskytly specifickému individuu v jeho specifickém prostředí nejlepší možnou ochranu. Aby tento úkol zvládli, potřebují naši specialisté za prvé své zvláštní schopnosti a za druhé centrální místo v systému.“ (Str. 54)

Protože jejich hlavní a jediný úkol je chránit, často přestanou terapie, které se je snaží vyřadit z provozu, fungovat.

„Někdy ještě zesílí a naučí se, jak si udržet kontrolu navzdory dechové terapii a práci s tělem, a dotyčná osoba se pak diví, proč metoda napotřetí nebo napočtvrté už nefunguje. Nebo se hlavní hlasy stáhnou do ilegality a zkoušejí pracovat poněkud subtilněji. Často takový terapeutický proces vede k tomu, že se etabluje nová skupina hlavních hlasů, která miluje svobodný výraz, živost a spontaneitu. Staré hlavní hlasy se pak stanou potlačenými hlasy a vnitřní děti, které brání, se spolu s nimi stáhnou do ještě hlubších vrstev duše.“ (Str. 111)

Co naopak pomáhá je dostat osobu do vědomí, vyslechnout ji, dát jí prostor.

„Pokud se podaří takovou sílu učinit vědomou a tím ji znovu napojit na celek, může to pro dotyčného člověka znamenat nesmírný nárůst síly a vůle k životu.
Napojení na vědomí je nejrychlejší cestou, jak izolovanou osobu znovu začlenit. Čím více jsme si nějaké vnitřní osoby vědomi, tím spíš může zaujmout své přiměřené místo v celku. Dostane se do kontaktu s životní realitou dotyčného člověka a s ostatními silami v systému a musí se tam osvědčit podle svých schopností a sil.“ (Str. 156)

A propos, vědomí a Já. Při komplexnosti hlasů, vrstev a vztahů je nezbytné a klíčové (proto pozor na duchovní boj s egem):

„O to důležitější se zdá být zavést do systému vědomí jako poznávající a uspořádávající faktor; jako někoho, kdo zná mnohé z oněch sil, kdo si je vedom jejich výhod a omezení a je schopen činit rozhodnutí, která jsou přiměřená celku a slouží mu. Tuto instanci nazýváme ‚vědomé Já‘. Není nikdy ‚hotové‘, nýbrž podléhá stálému procesu proměn a růstu.“ (Str. 167)

Nad knihou mě napadala spousta otázek a nejasností, například jsem si nemohl nevšimnout podobnosti s rodinnými konstelacemi. Hlasy, když je člověk v terapii ztělesňuje, zároveň zaujímají postoj v prostoru – podobně jako v kostelaci jednotliví účastníci. A tak si říkám, nejde v konstelacích o promítání osob z klienta ven? Nežijí v jeho duši jako Wittemannovy hlasy?
Nebo další věc, klasické pojetí introvertnosti – je introvert jeden z hlasů? Nebo je výsledek činnosti celé skupiny hlasů?
A samozřejmě přemítám nad svou skupinou hlasů, které to jsou jaké mají charakteristiky – ale to už sem nepatří.

Knihu si rozhodně přečtěte, nebudete litovat.

nakladatelství Pragma, Praha 2000, ISBN 80-7205-906-8, cena 168 Kč