V knize se autor hypotézu pokouší ověřit. Nejprve nastíní společenský, kulturní a politický kontext Foglarovy tvorby, pak probírá jednotlivé dimenze Foglarova působení (vedoucí skautského oddílu, spisovatel, redaktor časopisů, ...) a jejich provázanost, tvořící souvislý, celistvý svět.

„‚Prostorem‘ této dlouhodobé hry je pak vzájemně propojené a tisíci nitkami souvislostí a odkazů protkané Foglarovo symbolické univerzum, sestávající ze všech jeho próz, článků, kreslených seriálů, pokynů, herních plánů a instrukcí a dalších výchovných metod. Dějem či dějištěm této dlouhodobé hry je ovšem život sám: hráči se prostřednictvím herní nápodoby postupně stávají podobnými hrdinům Foglarových próz nebo se o to alespoň usilovně snaží. Foglaring v tomto smyslu není jen ohraničená kratochvilná hra jakožto prostředek rekreace. Není ani pouhou zábavnou a poučnou přípravou na skutečný život. V ideálním případě totiž foglaring je tímto skutečným životem. Nejde o triviální oddechovou aktivitu. Hraním této hry, participací na ději podle její ‚legendy‘ (tedy podle herního scénáře či libreta v podobě příběhu) se hráč stává určitým druhem člověka – natolik se ponoří do děje, že se stává jedou z jednajících postav, takže už z herního pole nevystoupí zpátky do reálného života. Hra se stává rámcem jeho vědomí, sítí souřadnic jeho vnitřního světa.“ (Str. 50)

Následuje interpretace „z hlediska definičních znaků náboženského vztahu ke skutečnosti, jak je formuloval britský religionista Ninian Smart“ (Str. 20) Foglaring proměňuje, zasahuje čtenáře, mění jim hodnoty, sám se stává tím, co má autoritu, „symbolickým systémem nejvyšší významnosti“, funkčním ekvivalentem náboženství. Tady ale pozor, nezaměňovat funkční ekvivalent se skutečným náboženstvím, to jsou dvě různé věci.

„Zjistíme-li, že zkoumaný ‚nenáboženský‘ sociokulturní jev vykazuje alespoň v nějaké míře všechny definiční znaky náboženství, můžeme s vysokou mírou jistoty konstatovat – nikoli že jde ‚ve skutečnosti‘ o ‚nepřiznané‘ náboženství, ale že jde zřejmě právě o funkční ekvivalent náboženství, tedy zhruba řečeno, že zkoumané ‚x‘ je pro (alespoň některé) své stoupence tím, čím je pro nábožensky praktikujícího člověka jeho náboženství.“ (Str. 56)

Pokračujeme analýzou „mýtů a mytického vědomí, jak s ním pracuje rumunský religionostia Mircea Eliade“ (Str. 20) a zhodnocením transformativních účinků četby podle pojetí „proměňujícího působení fikčních světů mytopoetické literární tvorby, které představili britští spisovatelé a zakladatelé moderní fantasy literatury J. R. R. Tolkien a C. S. Lewis.“ (tamtéž).

To je opravdu fascinující, jakými prostředky a jak účinně dokázal Foglar očarovat své čtenáře, jak pracoval s archetypy a především, jak dokázal měnit reálný všední svět, romantizovat jej a povýšit na novou úroveň. Která je dosažitelná, napodobitelná. A co víc, je do jisté míry statická, vítězí i nad plynutím času! Tady se ale skrývá i riziko:

„Zásadní otázkou nad povahou Foglarova fikčního světa není, zda v určitém věkovém stadiu slouží všestrannému rozvoji duševního života dětského čtenáře. Na takto položenou otázku je myslím odpověď dosti jednoznačně kladná. Zásadní otázkou je, zda Foglar účinně připravuje dětské čtenáře na dobu, kdy budou muset dětství alespoň v jistém smyslu opustit a nechat za sebou. Zda jim dává dostatek podnětů k tomu, aby dospěli. Nebo je spíše přemlouvá, aby ve věčném ráji chlapectví (tak jako on) zůstali navždy.“ (Str. 123)

Knihu uzavírá rozbor vnitřního napětí Foglarova světa a jeho produktivita z hlediska religionistiky, tedy jak čtenáři – alespoň v některých případech – řeší principiální nepodloženost jeho etických zásad. A také jak se vyrovnávají s nesplnitelností všech úkolů, nedosažitelností vzorů, které jsou příliš dokonalé, a nemožností zůstat navždy chlapcem.

Jak je vidět, kniha je velmi kompetentní. Navíc je psaná čtivě, takže se ani nenadějete a máte ji přečtenou. Přemýšlet o ní ale budete ještě dlouho, protože nabízená analýza skutečně dává smysl a dokáže Foglarův úspěch vysvětlit. Rozhodně doporučuji.

Další zdroje: