Wuwejův zápisník

Jaroslav Foglar: Hoši od Bobří řeky

14.03.2021 22:22, Wu | knihy | komentáře -

obálka Hoši od Bobří řekyVrátil jsem na chvíli ke klasice největší, k Hochům od Bobří řeky.
Knize, která celým generacím chlapců rozechvívala srdce touhou po dobrodružství a zvala je do jiného, lepšího světa.
A která to už nikdy dělat nebude…

Děj je opravdu stručný – dva chlapci, Jiřík a Vilík, se potloukají městem, sem tam se poperou, a jejich život pomalu plyne bez většího smyslu. Jednoho dne je ovšem osloví mladý muž, Rikitan, ocení jejich výkon při poslední bitce a nabídne jim lepší aktivity. Nějaký čas se scházejí, hrají hry, na větší výpravu mohou přizvat i své dobré kamarády.

Rikitan mlčel, ani Vilík už nemluvil, ale dychtivě čekal, co o tom Rikitan soudí. A tehdy se Rikitan vážně zahleděl na oba hochy, nějak jinak než jindy, a pravil zvolna: „Dobře, hoši. Ale bude to dlouhá výprava a nepůjdeme na ni sami. Přiveďte ještě několik svých nejlepších kamarádů, kteří by šli s námi. Podnikneme tedy tuto neděli dobrodružnou cestu do kraje, kde nikdo z vás ještě nikdy nebyl.“ „Báječně,“ zavýskl radostně Vilík. „Konečně tedy!“ Rikitan už zase pokračoval: „Nebudeme tam ovšem střílet tygry ani stopovat Indiány, ale slibuji vám už napřed, že tam zažijete mnoho a mnoho nového a že se vám všem bude výprava líbit.“

Rikitan jim vypráví příběh z daleké Kanady, o mladém chlapci Royovi, který na důkaz svých schopností postupně uloví 13 bobrů a jejich kožešiny pověsí na hřebíky v podkroví srubu. Na všechny to mocně zapůsobí, založí sdružení a podle příběhu jej nazvou Hoši od Bobří řeky. Aby se hrdinovi připodobnili, začnou stejně jako on plnit úkoly. Neloví skutečná zvířata, místo nich jim Rikitan zadává nelehké úkoly, kterými musejí prokázat svou zdatnost – plní bobříky. Kniha vrcholí celoprázdninovým táborem, kde společná práce, dobrodružství i úkoly postupně mění chlapce k lepšímu. Vracejí se proměnění – silní, zdatní, čestní.

Aniž by si toho byli vědomi, začali se Jirka s Vilíkem podobat svým jednáním Luďkovi. Byli dobří a jemní. Nemluvili neslušně, a přece nedělali přitom dojem těch způsobných svátečních chlapců z Vilové čtvrti, nažehlených a s nakadeřenými vlasy, kteří jaktěživ nezápasili a nikdy nevěděli, jaká mužstva nastupují v neděli ke kopané. Mezi těmito hodnými svatoušky z Vilové čtvrti, o nichž se říkalo, že by spíše měli nosit dívčí sukénky než chlapecké kalhoty, a Jiříkem i Vilíkem byl veliký rozdíl. Všichni ostatní obyčejní hoši ve třídě to velmi dobře viděli a nepovažovali Jirku s Vilíkem za takové papírové panáčky. Nikdo nevěděl, čím to je, ale všichni je začali nějak obdivovat. Žádný jim to neřekl, a přece to bylo patrné.


Knihu jsem četl v tom správném věku a některé epizody se mi nesmazatelně vryly do paměti (bobřík odvahy s močálem, světékující dřevo). Myslím že i ty bobříky, které jsou v knize popsané, jsem lovil. Ostatně „lovit bobříky“ patří k českému kulturnímu povědomí, jen málokdo neví, co to znamená. Foglarovy knihy uměly očarovat, změnit svému čtenáři hodnoty a vtáhnout ho do romantického světa ideálů. Více si o tom přečtěte v knize Pavla Hoška Evangelium podle Jaroslava Foglara.

Literárně je to ale slabota:

  • Kniha je nesmírně didaktická, výchovná snaha z toho trčí horem dolem.
  • Příliš velký kontrast proti základnímu vyprávění tvoří závěry některých kapitol, jsou to romantické popisy… asi jako filmové pohledy po krajině ve westernech, podbarvené táhlou hudbou.
  • Rikitan je nelidsky dokonalý, všechno ví, všechno zná, umí nejlíp, má zásady, nemá žádné osobní potřeby, žije pro své hochy a tráví s nimi všechen čas.
  • Chlapci jsou archetypální – Grizzly obrovsky silný, Stopař pozorný, Drobeček je otloukánek (ale přijímaný).

Stmívalo se již a po nebi letěla červená oblaka. Okna obrácená k západu hořela. To červánky se odrážely ve skle. Věže kostelů, vyčnívající k nebi z úzkých uliček Staré čtvrti, zářily jako červené zlato. Večerní zvony vyzváněly slavnostní klekání. V ulicích tu a tam do večerního šera probleskla první nazelenalá světla plynových lamp a zhasínala ve větru. Byl takový divný, tajuplný večer s předzvěstí jara – a oběma chlapcům se zdálo, že tam někde daleko, kam plují ty barevné mraky, tom někde že je něco krásného a že to volá na ně…

Ale to čtenáři, na kterého cílí, nevadí, je to vlastně správně – výchovná příručka musí ukazovat průhledné vzory. Stejně tak by myslím nevadil ani anachronismus – svícení petrolejkou, metody přivýdělku, popisy města, obchodů, všechny prvorepublikové reálie by čtenář zvládl.

Co ale zvládnout nemůže je odlišnost východisek. Nad tím jsem dlouho přemýšlel; proč dnešním dětem tak málo říká, proč je už neoslovuje? Co se změnilo? Jistě, internet, technologie, globalizace… ale to pořád není přímé vysvětlení.

Myslím si, že někdejší působivost vycházela z určité vyprahlosti městských dětí. Měly školu, úkoly – a ve zbytku času se nějak bavily. Nejschopnější četbou; ty ostatní potloukáním se, nějakými hrami, ale nemělo to intenzitu. Takováhle vyprávění jim pak ukázalo jinou možnost, otevření světu. Jenže dnešní děti mají svět dokořán nepřetržitě. Mají počítačové hry, o jakých se nám nesnilo; mají mobily s možností neustálého spojení, hlasově, obrazově, textově; mají internet s nesčetnými obsahem. A postavte vedle toho nějaké bobříky… Počítám, že jsem poslední generace, která vyprahlost ještě zažila, která ji vůbec zažít mohla.

Ale třeba se pletu. Znáte nějaké současné dítě, které by bylo z Hochů nadšené?

Odkazy:

FOGLAR, Jaroslav. Hoši od Bobří řeky. Praha: Olympia, 1987. ID 27-044-87.

12345
1615756920000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online