Jiří Charvát: Eskejp (Na útěku z kanceláře)

Michal Majer pracuje v reklamní agentuře plné svérázných postaviček a při kancelářských činnostech mu pomalu proklouzává život mezi prsty. Sice se baví s ostatními a stejně jako oni něco předstírá, ale uvědomuje si, že to není ono.

Epizody jsou více či méně šílené a jako by vypadly ze sitkomu (umím si velmi dobře představit, že by podle knihy vznikl), vtipné hlášky mě několikrát donutily smát se nahlas. Třeba když Sylva přijde s pokusem sblížit se s Michalem pomocí odpovědí na 36 otázek dle výzkumu Arthura Arona:

„Ticho. Otázka č. 1: Kdybys mohl kohokoli na světě pozvat na večeři, kdo by to byl? Můžeš i ty, co nejsou naživu.“
Mohutně jsem se zamyslel. „Asi… Oskar Petr.“
Sylva se zamračila. „Kdo to kurňa je?“
„Ten napsal Hříšná těla, křídla motýlí.“
„To tu písničku tak zbožňuješ?“
„Ne. Ale vždycky jsem se ho chtěl zeptat, co znamená: …do kapsy svý džípem si pádí. WTF?“ rozhodil jsem tázavě rukama.
Sylva zavrtěla hlavou. „Takže ne Dalajláma, Ježíš, tvůj zesnulý otec, ale… džíp… v kapse. Dobřee… Jo, abych nezapomněla, zatímco odpovídáš, dívej se mi do výstřihu.“
„To v té laboratoři dělali taky?“ otočil jsem se podezíravě k plátnu.
„Ne. Ale já moc dobře vim, jak se chlapi zamilovávaj. Tak dál. Chtěl by ses proslavit? A jak?“
„Chtěl bych…“ zasnil jsem se, „vyšlechtit psa, kterého není potřeba venčit.“
Sylva nevěřícně zdvihla obočí. „A jak by to asi fungovalo?“
„Jenom bys mu… vyměnila pytlík. Jako ve vysavači.“
„To… je tvůj sen,“ změřila si mě přezíravým pohledem. „A vypěstovat muffinovník třeba nechceš?“ (Str. 109)

Styl i několikastránkové kapitoly nezapřou, že to původně byl blog, takže si citovanou epizodu můžete přečíst celou na autorově webu.

Do zpočátku nejasného uvědomění a čistě komických zápletek se postupně vkrádají postřehy a poznámky o probuzení. Tu ayahuasca, tam workshop radikální upřímnosti

Během jediného kolečka se tucet nemastných neslaných lidí, kteří jsou schopni zaujatě konverzovat o konzistenci knäckebrotu, proměnilo v osamělé raněné děti zmítané vlastní sexualitou, vrážející do zdí nehostinného labyrintu, v němž se rozléhá kvílení démonů, o kterých jste v životě ani neslyšeli.

Ještě nikdy nedostal můj první dojem tak rychle a tak hromadně nafackováno. (Str. 198)

nebo třeba zmínka o naučené bezmoci. Legrace je to pořád, ale může zasít semínka a čtenáře přimět k přemýšlení o svém životě. Je to tedy dva v jednom – a to se vyplatí! Rozhodně doporučuji, kancelářským borcům zejména. Třeba se někomu nakonec eskejp podaří.

Aktualizace 4. 4. 2026: Tohle bylo tak vtipné čtení, že jsem se k němu vrátil už po slabých čtyřech letech. A bavilo mě to stejně jako poprvé, beztak jsem si většinu komických zápletek nepamatoval. Není divu, epizod je pětašedesát a postřehy jdou od profesních poznámek

„Jestli je demo od slova demotivovat, tak se tohle odpoledne neminulo účinkem.“ (Str. 296)

přes neradostná konstatování

„Ehh… víš, že tě odmítla?“ ujišťoval se Pixel, když jsme se tísnili u něj doma na fatboyi před softwarem na modelování obličejů.

„Protože mě nezná!“

Položil mi ruku na rameno. „Holky s tebou začínaj chodit, protože tě neznaj. To je tvoje nejsilnější zbraň.“ (Str. 281)

až po cynické postavy

Celý kancl najednou ztichl.

Nemrtvé děvčátko stálo přímo před šéfovou kukaní. S rukama podél těla. V pravé formulář BOZP.

Šéf ji zmerčil a vyšel ven.

„Poslouchejte, šulíni, Tohle je moje neteř. Nedostala se na vejšku, protože je blbá, vid?“ poplácal ji otčímsky po hlavě. Zavrčela. „Takže teď nám tady bude nějakou dobu pomáhat místo toho protrženýho bubnu, co jsme včera konečně odkutáleli. Buďte na ni hodný. Řekněte jí něco o svejch smutnejch životech, ať se zasměje. A kdo na ni sáhne, tomu uříznu ptáka tupým nožem. Otázky – nejsou.“ Zase za sebou zavřel.

Děvče zvedlo ruku. Venku zahřmělo a do okna narazila labuť. (Str. 186)

Šéfa jsem si docela oblíbil.

„Taaak šulíni,“ z kuchyňky nakráčel důležitě šéf, „jak už víte ze školního rozhlasu, Majk nás opouští. Tímto se s ním loučíme, a kdo říká, že to tady stojí za hovno a že… “ zaostřil na dva lístečky z Krabice přání a stížností, ‚to nikam nevede‘ a… ‚Mami, já chci domů!‘, tak tady vidíte, kde je pravda. Jsme inkubátor talentů pro Silicon Belly.“

Patrik dvakrát zatleskal.

„A rovnou vám představím vašeho nového kolegu na pozici account managera. Protože kvalitních lidí je málo a na inzerát se nám nikdo neozval, je to… “ nahlédl do evidence, „ňákej týpek ze skladu, co byl první u vrat.“ (Str. 291)

Musím vypíchnout i podařené ilustrace Kateřiny Čápové:

Odkazy:

• Eskejp v Databázi knih
• Eskejp v ČBDB

CHARVÁT, Jiří. Eskejp. Praha: Novela bohemica, 2017. ISBN 978-80-87683-70-5.