Jiří Charvát: Jak se stát nikým

Chci vám předložit úvod do Probuzení, který funguje v běžném stavu vědomí. Který nestaví svá tvrzení na vhledech nazřených při intoxikaci mozku, ale na poznatcích neurovědců, fungování živých systémů, fyzikálních zákonech a empiricky ověřitelném pozorování vlastní zkušenosti.

Tahle kniha chce být maximálně srozumitelnou konceptuální červenou pilulkou pro skeptiky.

Přestože na podobné téma byly napsány stovky knih, scházela mi taková, která jde přímo na komoru a nemluví v jinotajích.

Chtěl bych mít to štěstí, že na ni ve svých dvaceti narazím v knihovně a můžu si ji přečíst.

Ale mám ještě větší štěstí. Můžu ji napsat.

Tohle není kniha o změněných stavech vědomí. Je to kniha o jasném vidění, jak se věci mají. A o tom, jak to spatřit taky.

Nebojte se, že něco pokazíte a nepovede se vám to. Vy nic pokazit nemůžete, protože nic neděláte. Tahle kniha zařídí, co má, úplně sama. Tím, že se ocitne ve vašem vědomí a nadělá tam paseku.

(Str. 44)

Podtitul zní Probuzení pro skeptiky. A po první části, ve které popisuje svou zkušenost, následuje postupné vysvětlování interpretací vědomí, řada informací o experimentech s rozpůleným mozkem, které naznačují, že není jedno já:

Gazzaniga, který strávil zkoumáním podobných split-brain kousků celý svůj dospělý život, z toho všeho usuzuje, že naše mysl je tvořena konstelací polo-nezávislých agentů, kteří zpracovávají obrovské množství informací a zastávají obrovské množství aktivit mimo naší vědomou pozornost. A na konci finální systém – který se zdá být v levé hemisféře – vytvoří ze všech těchto informací teorii, jejímž účelem je spojit všechny tyto jednotlivé elementy do sourodého příběhu, sourodého vysvětlení. A tahle teorie se stává naší konkrétní teorií sebe a světa.

Což je pěkný závěr, ale ještě lepší je brát ho s rezervou. Nepřišel s ním ostatně nikdo méně prolhaný než Gazzanigova levá hemisféra. (Str. 85)

V další části nás vede jednotlivými pohledy na já – je to paprsek pozornosti? Tělo? Myšlenka? Činy, rozhodnutí? Vzpomínky? A jedno za druhým rozbíjí. Postupně čtenáře dovádí k tomu, že … neexistujeme. Že není hranice mezi světem a námi, že se všechno děje spontánně

Nejste zápolící postavička uprostřed. Žádná taková postavička není. Není dokonce ani žádné uprostřed. Však se po tomhle uprostřed zkuste podívat. Zkušenost nemá žádný střed. Nejste umístěni v bodě. Jste celé tohle doširoka rozlehlé živoucí pole, ve kterém se další věc prostě sama objeví.

Není žádné kde, kde přebýváte. A proto není ani žádné odkud si něco počít. Není odkud se dívat. Odkud dávat pozor. Odkud si něčeho všimnout nebo to přehlédnout. Odkud konat.

To další se prostě samo objeví. Právě s takovou zřetelností, silou a účinkem, s jakou se to objevilo.

Zní to tak prostě, že nás to pobuřuje. Že něco hluboko v nás divoce protestuje. Ale něco ještě hloub, ještě pod tímhle protestem ví, že to tak je.

Mysl je prostě jen dalším ze zcela neosobních fenoménů celého tohohle taktéž neosobního dění. Stejně jako gravitace, jako čas, jako slabá a silná jaderná síla. A stejně jako ony je naprosto vetkaná do tapisérie reality jako jedna z jejích funkcí. (Str. 208)

To, co považujeme za sebe, nejsme my.