„Kdo jsou ti lidi?“ zašeptal nakonec a vrhl vystrašený pohled ke schodišti. Patrik se přikrčil, tvář jen několik centimetrů od Jirkovy.

„Tvůj děda a já na něčem pracujeme a oni nám v tom chtějí zabránit,“ řekl potichu.

„A co děláte?“ zeptal se Jirka.

„Nic špatnýho. Ani nezákonnýho,“ dodal Patrik a pak rychle pokračoval: „Mě znají a už mě nějakou dobu sledují. O tvým dědovi ale neví. Jestli tě chytnou a dozví se, co jsi zač, dostaneš dědu do velkých potíží. Hodně velkých potíží. Jestli chytnou mě, seberou mi tenhle batoh a všechno, co je v něm. To by bylo pro tvýho dědu ještě horší. Takže jim musíme utéct. Oba.“

Patrik se tvářil smrtelně vážně a Jirka po krátkém zaváhání přikývl.

Zaskřípání dveří v dolním pokoji. Za chvíli vyjdou nahoru. Patrik popošel k oknu. Vystoupali sice jen do prvního patra, ale na téhle straně domu byli dobrých šest metrů nad zemí, budova stála ve svahu. Dole se rozkládala zarostlá zahrada, z kopřiv a keřů jako ostrůvek v moři vyčnívala plechová střecha kůlny. Vlevo od okna vedla úzká římsa.

„Utečeme tudy,“ prohlásil Patrik. „Ale kdyby nás měli chytit, radši si tu pár věcí schovám.“ Pak sundal batoh z ramen, vytáhl z něj ten papírový sáček s něčím kovovým, co dostal od dědy, a schoval ho za řadu knih na polici, takže nebyl vidět. (Str. 14)

Pak po střechách a římsách… tehdy poprvé začíná jít Jirkovi o život. A nejen jemu, podivní pronásledovatelé ho sledují i mimo Prašinu, zničí klubovnu, kterou má s kamarády Tondou a Anastázií přezdívanou En:

Vyrazili nalehko. En trvala jen na tom, že s sebou musí vzít nějaké jídlo a papír a tužku, aby si mohli kreslit mapu, kudy prošli, a zbytečně po Prašině nebloudili. Jirka nic nenamítal, v praktických věcech, které vyžadovaly klid a rozvahu, měla En většinou navrch. Jirka nikdy nechápal, jak je možné, že někdo tak inteligentní jako En může mít ve škole tak špatné známky. Ve svých třinácti už uměla plynně mluvit dvěma cizími jazyky a třikrát vyhrála krajské kolo matematické olympiády, ale na písemky z ostatních předmětů se odmítala učit. Považovala to za naprostou ztrátu času. Když ji učitelé vyvolali k tabuli, místo odpovědí na otázky jim jenom říkala, co by zadala do Googlu, kdyby odpověď opravdu chtěla znát. Teprve když jí hrozilo, že z dějepisu nebo biologie propadne, s klidem se připravila na poslední písemku a dostala jedničku. Jedno pololetí nečekaně zářila v chemii, teprve pak se ale ukázalo, že si doma vařila vlastní mýdlo a dobré známky byly jenom vedlejší produkt. (Str. 29)

Zapletli se do něčeho, čemu nerozumí, co pramení v době před sto lety, kdy geniální vynálezce Hanuš Nápravník na Prašině působil a soupeřil s Křižíkem.

Předně musím říct, že posazení do současnosti je výborné, všechny atributy dětské napínavé knížky jsou aktualizované. Hlavní hrdinové používají mobily, internet, digitální focení; přemýšlí tak, jak by asi přemýšlely současné děti. Jejich charaktery jsou výrazné a dobře prokreslené; vyprávění je sice v er-formě, ale celou dobu se držíme Jirky a nahlížíme i do jeho pocitů, je to z jeho perspektivy.

Nechybí dívčí postava, vlastně mezi nimi vyčnívá, En několikrát situaci zachrání.

Důležitá je také realističnost, myslím při popisu příhod a jejich následků (nikoliv celé zápletky, tam to občas skřípe – přehled výtek získáte pročtením komentářů třeba v Databázi knih). Když zůstanou ve vodě, klepou se zimou a musí se co nejdřív převléct, po událostech ve věži je Jirka tak zničený, že ani nemůže chodit

Na náměstí pod kostelem se svalil na špinavou lavičku a jenom tak seděl obklopený mrtvými domy, s očima vytřeštěnýma a srdcem splašeným. Na všech místech jeho těla se ozývaly nové bolístky a oděrky. Co se vlastně stalo s Krausem? napadlo ho náhle. Zavřel oči. Proboha. Raději nemyslet. Nic si nepředstavovat. Uvědomil si, že má tváře úplně mokré, plné slz. Otřel si je do rukávu dědova svetru. Děda. En. Stroj. Tohle ještě není konec, uvědomil si, ten hlavní úkol má pořád před sebou. Budík zazvonil už tehdy nahoře na zvonici. Nezbývá skoro žádný čas.

Postavil se na nohy, bolest v koleni se okamžitě znásobila. Nepoběží, pomalu půjde. Tak. Levá noha, pravá, fajn. Není to daleko. A je to z kopce. (Str. 172)