Petr Mareš: Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce Na téhle knize je nejlepší její záběr – mapuje a pokrývá celou oblast informačního a digitální světa. Je to vlastně nový a explozivně se rozvíjející svět. Petr Mareš ho prochází od utopických kořenů, kontrakultury nebo kyberpunku:

Kyberpunk (cyberpunk) se jako umělecké a intelektuální hnutí začal formovat v průběhu osmdesátých let 20. století, nejprve na severoamerickém kontinentu, později našel svou početnou základnu i v Evropě. Byla to postmoderní odezva na původní představy vědecko-fantastické literatury (sci-fi), které predikovaly kolonizaci vesmíru lidstvem a pozitivistický rozvoj technologií a robotiky. Kyberpunk byl do jisté míry dekadentním prodloužením kontrakultury, ale i odezvou vzdorovitosti a nihilismu punku konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let proti stávajícímu neoliberálnímu systému globálních korporací a vyvrcholením studené války.

Na rozdíl od klasické technooptimistické sci-fi literatury však kyberpunk přinesl dystopickou vizi života v blízké přetechnizované budoucnosti. Vizi zaměřující se na komunitu hackerů na okraji společnosti, kteří se mění v mutanta člověka a stroje zvaného kyborg a obývají svět žijící v sociálním chaosu na prahu přeměny světového řádu. Zásadním prvkem kyberpunku se stalo prolínání hranic konvenční reality se světem virtuální reality (VR). Tato sugestivní umělecká fikce však byla velmi podobná pozdější skutečnosti, když si uvědomíme, že internet, jak ho známe dnes, v té době ještě neexistoval a předpoklady a obraznost kyberpunku byly výplodem fantazie vizionářských literátů.

Žánrovou biblí kyberpunku se krátce po svém vydání stal román Neuromancer (1984) amerického spisovatele Williama Gibsona, který přispěl do fondu kyberkultury zásadním pojmem kyberprostor (cyberspace). (Str. 40)

přes boj za informační svobodu, whistleblowery, WikiLeaks až po současnost kybernetických válek, kryptoměn nebo dark webu. Se všemi přesahy do politiky, filozofie nebo propagandy, které se mu daří výborně charakterizovat. Kupříkladu tenhle popis konspirátorů mi připadá velmi trefný:

Běžným konspiračním teoretikům jde v principu o to „přijít věcem na kloub“ a dát jednoduché vysvětlení událostem, které jasné vysvětlení nemají. Obdobně se mozek ze svých zkušeností snaží dopočítat a poskládat, co se kolem něj děje, když nemá dostatek potřebných informací, které by dávaly smysl roztroušené a někdy těžko spojitelné události. Jde o jakousi lidovou tvořivost, snažící se odhadnout dění „za oponou“ a najít skrytou logiku fungování věcí. Vždyť přece vědět něco víc a dříve než ostatní je tak proklatě svůdné a řadí vás to k vyvolené skupině vědoucích! Navíc v informačním věku plném změn a turbulencí, kde se konspirační teorie šíří rychleji než kdy dříve. Realita má však obvykle složitější povahu a je podmiňována mnohými, často nepředvídatelnými a chaotickými vlivy, které pravděpodobně nemají jednotné směřování, natož organizaci. Konspirační teoretikové tak často nabývají falešného pocitu orientace ve svété, který rádi šíří dál jako jistou pravdu. (Str. 179)

Pochopitelně při té šíři nemůže jít do hloubky, ale to ani myslím nebylo cílem, jde o přehledovou publikaci, kterou můžete použít jako odrazový můstek nebo rozcestník.

Já budu pokračovat Zandlovým Digitálním kapitálem (až vyjde) a Lovelockovým Novacénem.

Snad jediné, co mě zmátlo, je Manifest Černého ostrova v příloze. Je to sice pěkně formulovaná podstata informační svobody, hyperprostoru a překonávání hranic, ale bez jakéhokoliv komentáře! Kdo to napsal, proč, co tím sleduje?

Odkazy:

MAREŠ, Petr. Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce. Praha: Grada Publishing, 2022. ISBN 978-80-271-3358-1.

Petr Mareš: Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv