Soubor studií týkajících se Pierra Teilharda de Chardin vyšel v ediční řadě "Studijní texty Centra Aletti" v nakladatelství Refugium, patřícímu jezuitskému řádu. Už samo jméno edice napovídá, že se jedná spíše o interní texty, než souborné studie pro veřejnost, a podle toho také jednotlivé příspěvky vypadají. Často jsem tušil jen rámcově, o co jde, třeba při srovnávání teologického pojetí Teilharda a Tillicha (jehož jméno jsem viděl poprvé). To je ale samozřejmě problém můj, nikoliv této publikace.
„Pierre Teilhard se narodil 1. května 1881 jako čtvrté dítě z deseti sourozenců, v chudší venkovské šlechtické rodině v Oreines v Auvergne. Jeho otec pracoval v knihovně v blízkém Clermond-Ferrand a velmi se zajímal o přírodní vědy; zvláště rád sbíral květiny a nerosty. Podobně malého Pierra, jak on sám líčí, od mládí upoutávaly nejprve kousky železa, které si ukládal v koutku dvora. Potom různé kameny, protože byly stejně tvrdé, ale nerezavěly. Odtud ono 'volání hmoty' - jak to nazval, které ho lákalo po celý život. Jeho zbožná, prostá matka, pravnučka Voltairova, je zato přiváděla odmalička, beze vší sentimentality, k upřímné lásce a úctě k Pánu Ježíši (le petit Jésus) a jeho Božskému Srdci, a tak jí vděčí za neméně mocné volání křesťanské víry, jemuž zůstal věrný po celý život.“ (str. 35, příspěvek F.A.Vialleta)
Rozhodl se stát knězem u jezuitů, teologii dokončil v Anglii, zároveň se stále více zabýval geologií a paleontologií. Postupně působí jako profesor jezuitského institutu v Egyptě, studuje v Anglii nebo pracuje v pařížském Národním muzeu. Za první světové války je sanitním vojínem na bojištích, po válce střídá působiště a poprvé se dostává na Dálný východ - účastní se expedic a výzkumů geologie a fosilií v Mongolsku nebo Číně. Vrací se do Příže, ale v roce 1926 odchází na východ znovu, ne zcela dobrovolně. Načrtl kolegovi své pojetí dědičného hříchu, zřejmě málo ortodoxní, a představení institutu jej odsunuli. Všechno špatné je pro něco dobré, otevřela se mu totiž cesta k největším paleontologickým objevům (sinantrop aj.). V dalších letech hodně cestuje, přednáší na konferencích, během druhé světové války je v Pekingu, poté se vrací do Paříže. V roce 1948 předložil knihu Phénomene Humain se shrnutím svého obrazu světa cenzuře v Římě, se zápornou odpovědí. Sice se stal členem francouzské Akademie, v církevních kruzích nebyl ale vnímán dobře. Proto roku 1951 odchází do New Yorku a věnuje se dále vědecké práci. Roku 1955 umírá na mrtvici. (podle příspěvku F.A.Vialleta)
Shrnout jeho názory na pár řádcích je takřka nemožné, tak snad jen pojetí vesmíru (taktéž podle F.A.Vialleta):
Kdysi jsem si vypsal obsah Teilhardova textu "Člověk jako zoologická skupina", než ho (jestli vůbec) přepracuji na blog, můžete se podívat na Vodním světě.
Jednotlivé příspěvky:
Autoři příspěvků píší s obdivuhodným zapálením, jsou skuteční obhájci s planoucím srdcem, často jsou jejich argumenty nebo formulace spíše citové, než důkladně analytické. Je to podobné tomu, jak psal sám Teilhard, ale není to totéž. Teilharda bych nazval mystikem vědy a křesťanství najednou, jeho nápady a závěry jsou intuitivní. A velmi originální. Jinak to asi ani být nemůže, u jezuity evolucionisty...
Sborník dává nahlédnout na Pierra Teilharda de Chardin z mnoha různých úhlů a pro někoho, kdo už o něm četl nebo slyšel, může být užitečný.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.