Nevím jak napsat recenzi či upoutávku, aniž bych pořád dokola nevykřikoval slova jako skvělé, vynikající nebo výborné. Ony totiž ty povídky takové opravdu jsou. Douho jsem se tak nepobavil.

Z textů dýchá vlídná a chápavá znalost lidské povahy, ke které se mnozí dopracovávají dlouhá léta a mnozí marně. O to překvapivější je rozdíl dvou čísel - roku kdy byla ta která povídka napsána, a roku narození autora. Klobouk dolů.

Znáte Máchorky Ilony Daňkové? Tak přesně takovým stylem jsou povídky napsané. Tajná kronika Rychlých šípů je o strastech dospívání Mirka Dušína. Jak správně poznamenal Jan Křesadlo v povídce Rikitan, Foglarovy prózy neobsahují žádné časové hledisko, jejich postavy jsou pořád stejné (a dospělí jsou zde jen výjimkou, stejně jako děvčata). Štěpán Kučera se velmi pěkně zamyslel nad tím, jaké by to asi bylo, až by se puberta dostala ke slovu.

„Toho dne ráno Mirek strhl z postele mokré prostěradlo a nacpal ho do peřiňáku dřív, než do pokoje přijde maminka. Co by tomu asi řekla, kdyby věděla, že už se mu v noci nezdá o chlapecké svornosti a kamarádství, ale Adéle.“ (str. 26; povídku najdete i v časopise Divoké víno, číslo 9 / 2004)

Další vyprávění provází pana Broučka do jednadvacátého století a konfrontuje jej s hulením trávy, skinheady a moderní dobou vůbec.

„Pan Brouček převelice se polekal, pohlédnuv na toho mladočecha podivného - svršky nepřístojně vyplandané splývaly mu po těle a což teprve úprava vlasu! Temeno jinochovo pokryto bylo copánky podivně plstnatými a spletenými jeden v druhém; jev takovýto pozoroval pan Brouček předešlé léto naposledy, když projížděl Prahou cirkus s velbloudy.
Zírali na sebe, Mirek si nervózně kroutil dredy. 'Sakra chlape, co na mě čumíš? Nechceš mi třeba něco vysvětlit?! Jak ses dostal k nám na záchod??'“ (str. 11; k přečtení také v časopise Divoké víno, číslo 12 / 2004)

Sokratův kohout zase dává nahlédnout do smyslu posledního Sokratova výroku (že dluží Asklépiovi kohouta).

„'A jak může být zároveň bohyní moudrosti i války,' řekl Asklepios konverzačním tónem a napil se z poháru. 'Je to Athénina Achillova pata, Sokrate... o takových věcech nemáš ani páru...' zamlel z lehátka Dionýsos, úplně pod parou.“ (str. 73; taktéž Divoké víno, číslo 5 / 2003)

Pár povídek je vážnějších, tak trochu experimentálních, řekl bych, každopádně výsledek je vynikající, obzvláštní pozornost zaslouží vytříbený jazyk a nespoutaná hravost.