Mám rozpačité pocity. Povídky na téma nejrůznějších lidských odchylek a úchylek, lehčích či těžších perverzit slibují zajímavé čtení, obzvlášť když ochutnávka na stránkách nakladatelství (předznamenání a první povídka Za chlebem) disponuje barvitým a elegantním jazykem.
Jenže jak se tak pročítám jednou za druhou, zjišťuji, že v mnoha případech je to všechno, že kolikrát pouze těží z tématu a chybí jim pointa, a to jazykové hrátky nezachrání. Jsou to spíš zbeletrizovaná líčení, místy podle skutečných událostí nebo existujících jevů. Kritika neplatí pro všechny, to v žádném případě, občas je závěr hodně silný (Rikitan), povídka zaujme dějovými zvraty (Dívka v rytmu zrozená) nebo tajemností (Blevor). Z těch slabších uvedu třeba Hru na jelena, jejíž groteskovitý děj není ani uvěřitelný ani zvlášť zábavný, nebo Bezhlavého rytíře, kde mi zbyla v hlavě jen otázka "a co jako?".
Zvláštní pozornost zasluhuje styl, kromě už zmíněné barvitosti dost často odbíhá do detailního líčení až pitvání nesouvisejících okolností (třeba biologické pojmenování much usazených na exkrementu za plotem - „z rodu Caliphora a Lucilia“, str. 114, povídka Hra na jelena), používá nepatřičná slova, vmíchává odborné výrazy nebo rozbory ale jaksi samoúčelně (jen aby čtenář věděl, že autor ví?). Občas zaryje trn sžíravé ironie tu jedním směrem („Například nezničitelný, všemu politickému počasí úspěšně vzdorující Pavka Kohout ve své exulantsko-disidentské éře napsal snad též něco o nějaké katici či katyni - nečetl jsem to sice, ale asi si to umím představit“, str. 240, povídka Bezhlavý rytíř, nu, vyjadřovat se k něčemu co jsem nečetl je vskutku relevantní), tu směrem jiným („Vida Blevora, poněkud se zarazil, ale měl takzvaně pro strach uděláno, na rozdíl od většiny současné české inteligence“, str. 267, povídka Blevor), skoro jako by si obrazně vyřizoval účty, a já si říkám, má tohle spisovatel zapotřebí? A co třeba zmínka „Znám třeba člověka, který má vynikající talent pro tradiční básnické formy, takže dovede psát elegantní, pravidelné verše dokonce i v několika cizích jazycích. Na rozdíl od různých vertikálních prosatérů a petastrů s úrovní bývalých řeznických říkánek ho však kritika zcela ignoruje, takže je nucen se literárně uplatňovat pomocí bizarně oplzlých próz.“ (str. 213, povídka Paňácové). Předpokládám, že tím myslí pana Václava Pinkavu. Na dělání si legrace ze sebe sama to je trochu násilné, to už zapotřebí nemá vůbec.
Nu což, je to první kniha co jsem od něj četl, prodavač v knihkupectví mi ho vehementně doporučoval, obzvlášť nějaký román. Eh, jak se jen jmenoval... Nevadí, určitě zkusím i něco dalšího, třeba narazím po antikvariátech na už vyšlé knihy, nebo snad Tartaros z hlubin vykřeše a do světa vyšle další kus... A určitě bude zase v tak pěkném provedení, grafika je vyladěná do posledního detailu. Od obrázků, které k žánru perfektně sedí, až po font čísel stránek (který vypadá jako psací stroj).
Přehled recenzí na Tartaru.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.