Základní myšlenka této knihy s podtitulem Tolkienova mytologie a její středověké kořeny
je jednoduchá – Tolkienův svět není smyšlený, smyšlená je pouze doba, kterou popisuje. Proto svět působí důvěrně a známě, zejména pokud známe něco z germánské mytologie (a trochu keltské).
Ve Středozemi se objevují staroseverská jména trpaslíků z básně Völuspá ('Vědmina píseň') islandské Eddy, anglosaské runy, obyčeje a představy z germánských hrdinských pověstí a opakovaně postavy a motivy známé z mýtů severní Evropy: trpaslíci, elfové, skřeti, stateční jezdci, zakleté prsteny, poklady a boje s draky. (Str. 25)
Arnulf Krause systematicky prochází hlavní témata – život v době germánů, elfy, pustiny a divočinu, draky, meče, prsteny aj. – a u každého z nich uvádí zachovalá svědectví, báje, písně, eposy. Vše, co Tolkien znal a co do svého světa zapracoval.
První kapitola Úctyhodný profesor a jeho splín zmiňuje základní informace o Tolkienovi, o jeho životě a také o metodách, jaké při psaní používal. Zejména vyvolávání iluze minulosti a hloubky, to se nedá přehlédnout.
Tyto odbočky by bylo možné klidně označit jako literární trik, jehož pomocí se vyvolává iluze minulosti a hloubky. Umění náznaku by pro Tolkiena ostatně nebylo nic nového, patří totiž ke klasickému repertoáru světové literatury a objevuje se už v římském eposu Aeneis, stejně jako ve staroanglickém Beowulfovi, v němž se vedle hlavního děje zmiňují četné hrdinské ságy. O zvláštním kouzlu těchto narážek píše Tolkien v lednu 1945 v dopise synovi Christopherovi. Spočívá ve „výhledu na nekonečné nevyprávěné příběhy“, na hory v dálce, na něž nikdy nevystoupíme, na daleké stromy, k nimž se nikdy nepřiblížíme. Je v nich vyjádřena touha, která musí zůstat nenaplněna, abychom ji mohli plně „vychutnat“. Proto dodávají tajemství Středozemě „Pánu prstenů“ zcela osobitou fascinaci. (Str. 20)
Kapitola následující, Knihovna přítele elfů, prochází zdrojové texty a jejich okruhy. Jsou to severské ságy, germánské eposy, zlomky keltských příběhů… zkrátka všechny prameny.
A pak už se pouštíme Back to the roots… Do skutečnosti Středozemě. Tedy do skutečné historie, do stěhování národů, bitev a válek, do temných staletí.
Odtud samozřejmě pochází také spousta motivů. Například obrana proti Attilovi:
Bitva na Katalaunských polích vstoupila do dějin, i když se nezachovala žádná bezprostřední zpráva očitého svědka. Líčení Jordanovo vzniklo asi o osmdesát let později, ale možná právě proto se stala legendou jako velká bitva o záchranu Západu. Tolkien se tím možná nechal inspirovat, když líčil bitvu na Pelennorských polích před branami Minas Tirith, v níž jde o přežití svobodných národů Středozemě v boji proti Sauronovu vojsku. (Str. 55)
Kapitola „Venku a na okraji starého hvozdu“ – Pustina a její tvorové prochází nejen pustinu skutečnou, ale i místa, která kdysi stála na výsluní a později zpustla.
Podobně i kdysi římský Kolín nad Rýnem byl nyní téměř liduprázdný a změnil se v bizarní krajinu zřícenin a houštin. Římským městům v Porýní se nevedlo jinak než městům v Británii, Galii i samotnému Římu. V západní Evropě již římské impérium neexistovalo, císař sídlil v daleké Konstantinopoli a památníky minulosti zůstaly lidem Středozemě cizí. (Str. 76)
Následuje „Ó Elbereth! Gilthoniel!“ O elfech, trpaslících a obrech. Třeba ti elfové – jejich podoba, kterou jim dal Tolkien, je poněkud zahalena tajemstvím. O germánských álfech se moc neví, keltští ve svém Jiném světě by možná byli přesnější.
Další kapitoly už jen jako přehled:
Je to spíše dějepis, ale velmi přínosný pro porozumění oběma světům. Fiktivnímu Tolkienovu i našemu raně středověkému.
Odkazy:
KRAUSE, Arnulf. Skutečná Středozemě. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4489-6.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.