Zatímco první díl byl úsměvný a nadějný, ukazující sice šílenou, ale přece jen cestu k sebepoznání, (druhý byl blábol a Doppler neprodělal žádný vývoj), tak teď už je to vážné. Předtím se vytrhl z pilnosti do divého muže. Teď se vrátil, ale do pilnosti už nemůže, na to je příliš jiný. A tak se propadá do pekla.

Chudák žena se ho snaží podporovat, chápat

„Solveig se opravdu snažila porozumět tomu, jak se Doppler cítí. Četla si novinové články o mužích a usoudila, že být mužem jistě není vždycky lehké. Mluvila s kolegy, pročítala si výzkumy na toto téma, snažila se být nápomocná.“ (Str. 129)

Jenže to je úplně marné, jeho pád je nezastavitelný. Neschopnost žít, závislosti, posedlosti, regrese:

„Mohl se ponořit do svého malého světa. V těle se mu svářily hormony a impulzy. Aniž chápal proč, ragoval vzdorovitě a paličatě, když Solveig dala najevo nespokojenost s jeho chováním nebo postoji. Jako by mu bylo opět patnáct v dobrém i zlém. Neměl sílu čelit světu zcela otevřeně, a proto vytáhl králičí čepici s klapkami na uši (...). Byla to hezká čepice. Huňatá a teplá a klapky měla dlouhé. Osvojil si zvyk zavazovat si je pod bradou, čímž vytěsňoval mnoho okolních zvuků.“ (Str. 133)

Tím to ale nekončí – to už bych ale prozrazoval příliš mnoho.

Přestože je v knize spousta na první pohled nesourodých věcí a témat (prepperství, letecké modelaření, porno, ochrana zvířat, ba dokonce aura a scéna z jedné známé pohádky), všechny se více či méně dotýkají hlavního problému, který Doppler má, problému se sebou samým. Mají tam svou roli.