„Listuju novinami nebo ležím na pohovce a dívám se do vzduchu.
Nemám žádné plány.
Pocit, že většina věcí nemá smysl, je stále přítomný.
Není to inspirující pocit.
Snížil jsem úplně tempo. Na nulu.
Myslím na to, že bych měl začít od začátku. Jak se začíná od začátku?
Včera jsem si sepsal seznam toho, co mám a co nemám.“

Zkouší leccos, kniha o vesmíru mu působí závratě, házení míčem o zeď nebo zatloukání kolíčků do dětské zatloukačky jej naopak uspokojuje, nijak nenutí k přemýšlení a dovoluje vyvčerpané mysli spočinout v klidu. Občasné faxové dopisy a vytváření seznamů toho, co má, nemá, jaká zvířata viděl nebo co který den zažil. S postupem knihy jsme svědky toho, jak se po překonání krize začíná jeho život projasňovat.

„Sedím na lavičce a dívám se na všechny lidi. Dělá mi dobře, když vidím, že existuje tolik lidí, kteří nejsou já. Že existuje tolik jiných lidí. Cítím vůči nim něhu. Většina z nich dělá, co může.
Já taky dělám, co můžu.
Vidím spoustu lidí, kteří se nemají tak dobře.
Lidi, kteří jsou chudí nebo smutní.
Měli bychom být na sebe hodnější. Nejen v Americe. Lidi na celém světě by na sebe měli být hodnější.
Vstávám a začínám oslovovat lidi, kteří prochází kolem.“

Význačným rysem je naivita a přímočarost vyjadřování, jakou známe u dětí nebo u poněkud opožděných dospělých, vzpomínáte jak mluví Forrest Gump? Obsah ale zároveň dokazuje, že hlavní hrdina je inteligentní, koneckonců je to vysokoškolák. Kontrast mezi tím nepochybně přispívá k jemné komice. Tomuto stylu se říká nový naivismus, literární teoretici předpokládají, že jde o reakci na propracované postmoderní romány a Erlend Loe stojí u jeho vzniku.