Co jsem si oblíbil u Hrabala a nač jsem si zvykl u Prousta, mě u Erlenda Loe štvalo natolik, že jsem čtení po padesáti stránkách vzdal. Možná proto, že jeho velevěty jsou jednotvárný, monotónní sled myšlenek, nekonečný tichý monolog složený z jednoduchých až prostých vět. Ani Hrabalova maskovaná rafinovanost, ani Proustova květnatost, jen změť asociací, plynoucích přesně tak, jak plyne voda. Kterou hlavní hrdina právě proto nesnáší.
Abych vám tento traumatický zážitek věrně zprostředkoval, opsal jsem jednu ukázkovou „větu“: „A je dost dobře možné, že procesy ve světě směřují celou dobu k unifikaci, směřují k jednomu jedinému bodu, k tomu, aby se všechny jazyky sjednotily v jednu řeč, aby se všechny barvy pleti změnily v jednu, aby se kontinenty spojily v jeden, aby modely aut stále více splývaly a nakonec se změnily v jeden model, příklady toho vidíme kolem sebe neustále, dřív existovaly rozdíly mezi rodinnými auty například značek Opel a Renault, zatímco dnes jsou sotva patrné a za několik let možná vůbec žádné rozdíly existovat nebudou, nejspíš je jen nutné si na to pomyšlení zvyknout, jenže to se mi příčí, protože já doufám, že se ve svém životě vyhnu přílišnému plynutí a vodě, chci žít stabilně a jistě, aniž bych musel zaujímat stanovisko k příliš mnoha věcem, jenže svět pracuje proti mně, čas pracuje proti mně, protože všude se něco mění, každý den, jak velké věci, tak drobnosti, vezměte si třeba Kubu, viděl jsem v televizi, že Kuba se dříve nacházela pěkně daleko v tichém oceánu, ale pak se posunula mezi Severní a jižní Ameriku a jiné ostrovy se také posunuly a vytvořily Střední Ameriku, všechno plyne a pokračuje to, jen se o tom nikde nemluví, Kuba přichází touhle cestou, jde nám naproti a my se s tím musíme vlastně jen smířit, musíme se připravit, protože za několik let budeme mít Kubánce za dveřmi, a to je pak třeba být připraven, nepomůže argument, že my jsme tu byli dřív, protože Kubánci nejspíš milují vodu, milují to, co plyne, a plynutí vyhrává, uvědomuju si to, i když to nenávidím, uvědomuju si to a nenávidím to, a nenávidím to uvědomění a uvědomuju si, že nenávist není dobrá věc.“ (Str. 38-39)
Povaha hlavního hrdiny vykazuje prvky podobné Dopplerovi, je také trochu naivní a spoustu věcí vidět nechce, jenže tady mi to už tak zábavné nepřipadalo. Je v permanentním souboji s realitou, která mu hází klacky pod nohy. A tak se na ni zas a znovu vrhá, vyzbrojen... stočenými novinami. To je pochopitelně obrazné vyjádření, ale když už jsme u novin: každé ráno si v ložnici otevře okno, vyzvedne noviny a jde se osprchovat. Zapomene si zavřít dveře a tak se horký, vlhkostí prosycený vzduch ze sprchy sráží s ledovým ovzduším proudícím zvenčí a v předsíni, přesně nad novinami, se kondenzuje vlhkost. A co udělá on? Zkouší si stěžovat u vydavatele. U Mr. Beana je takový postup k smíchu, tady příliš ne.
Kniha se jmenuje Fakta o Finsku, protože hlavní hrdina, specialista na psaní turistických brožur, přijme zakázku od finské ambasády. Tady je nutné zmínit, že jsme v Norsku a vztah Norů k Finsku se vyznačuje spoustou stereotypů, ze kterých si Erlend Loe dělá legraci. Autor budoucí brožury si tedy začíná připravovat fakta a s hrůzou zjišťuje, že existenci nenáviděné vody ve Finsku jaksi zapřít nemůže. Co hůř, nejspíš se tam bude muset i přes svůj odpor k cestování vypravit. Jak to bylo dál... nevím. A bohužel mě to ani valně nezajímá.
Recenze a ukázky:
nakladatelství Vakát, Brno, 2009, ISBN 978-80-87317-01-3, cena 259,- Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.