Největší síla je v dialozích, ty jsou opravdu skvělé, nad některými jsem i přes jejich minimalismus jasně viděl, jak se diskutující tvářili.

Spíš?
Co?
Ptám se, jestli spíš.
Co myslíš?
Můžu něco říct?
No.
Myslím na to, o čem jsme dneska mluvili.
Hm?
Myslím, že je důležité, abychom si říkali, co si o sobě myslíme, ať jde o drobnosti, nebo zásadní věci, kdykoli.
Nebojíš se, že to bude brutální?
Když bude, tak bude.
A kdy s tím začneme?
Teď hned.
O.K. Já si například myslím, že je poněkud iritující být udržován témhle způsobem v bdělosti, právě když jsem začal usínat.
Jenže tohle je důležité.
No jo, ale přece se uvidíme zítra brzy ráno. A do té doby se mezi námi beztak nic nestane.
Myslíš, že bych měla počkat?
Ano. (Str. 75)

Telemanova fascinace divadlem je komická; když vykládá, že všechno je divadlo, že tlustí lidé jsou vlastně divadlo, tušíme, že to je nadsázka, kterou s vážnou tváří posílá do světa - a hned vzápětí si uvědomíme, že v ní může být zrnko pravdy. A tak je to v této knize pořád.

Sama je divadlo!

Aktualizace 9.11.2020: Knihu jsem si podruhé přečetl vlastně omylem. Při přerovnávání knihovny jsem ji vzal do ruky, pro připomenutí otevřel… a už si ji nechal. To je myslím pěkný důkaz její poutavosti – dialogy jsou skutečně mimořádně podařené, živé a vyrůstající ze zkušenosti.

Koupila jsi to červené víno?
Stojí na lince.
Ale drahoušku, to je přece německé víno.
Nelíbí se mi, když mi říkáš drahoušku.
Myslel jsem, že se máme rádi.
To jo.
Tak v čem je problém?
Říkáš mi drahoušku, když jsi naštvaný, a myslíš si, že ten zdánlivě milý tón bude vyvolávat dojem, že tvoje agrese je potlačená a kontrolovaná. Jenže to má úplně opačný efekt. Nemá to co dělat s tám, že mě máš rád, i když je to možná pravda.
Já chci víno, Nino, ne debatu o tobě a o mně.
Víno stojí na lince.
(… , str. 19)

Krásná ukázka každodenního střetávání se. A pak samozřejmě to Telemannovo divadlo. Pořád o něm mluví, ale nic napsat nedokáže, utápí se v představách co všechno je a co není divadlo.

Telemannn přichází do papírnictví a nalézá klasický poznámkový blok. Vhodného formátu a s oblými rohy. A s gumičkou, aby blok zůstal během přepravy zavřený. Dlouhá řada umělců a spisovatelů prý používala stejný typ, podle plakátu v papírnictví. Apollinaire, Picasso, Gertrude Steinová, Hemingway a mnoho dalších. No, tihle lidé nepsali především divadlo, myslí si Telemann. Většinou to byli takoví pisálci a někteří z nich malovali. Nejspíš to neměli v sobě, psát divadlo. Malovat může každý, dokonce děti. A plodit zábavné historky také není nic světoborného, a to nemluvíme o psaní básní, ha! Telemann se musí smát. Ne, divadlo je něco úplně jiného. To není pro každého. Ale ten blok musí stačit. Přinejmenším nemá na každé stránce něco modrými písmeny. Vlastně jsou úplně prázdné. Ani žádné linky. To je dobře. Linky nejsou divadlo. Otevřené, nepopsané stránky jsou divadlo. Prázdno. Výkřik do prázdna. Výkřik ze země: Úzkost! Úzkost! Tomu říká Telemann divadlo. (Str. 46)

Telemann tomu říká divadlo, ale přitom jsou to jen plané řeči…

Odkazy: