Stárnoucí osamělý doktor každý den s torbou léků a kohoutem na předloktí vyráží za svými pacienty svádět boj o jejich život. A v duchu přemítá o životě svém. O někdejších touhách:

Byl čas, kdy jsem chtěl proplouvat po všech mořích a poznávat svět ze všech stran. Dnes už vím, že vše, co bych byl mohl nalézt, lze objevit i v mé vsi. Kapka deště na mém okně pne luk duhy jako hladina oceánu a všechny otázky, jež člověk může klást, slyším i tady, na svém zápraží. A ani odpovědí není nikde víc. (Str. 64)

O své ženě, kterou miloval a která mu zemřela dřív než jí mohl jakkoli pomoci. O marné snaze nějak díru v srdci zacelit…

Časem ubylo studu, zatímco má lítost dozrávala v hrozen trpkého vína. Lítost z nás obou. Z krásné ženy, která mi dávala s rostoucí vřelostí vše, co měla, vše, co jen mohla dát, a ze mne samého, který přicházel, který musel přicházet vždy znovu, aby bral, aby dostával, dobře věda, jak málo mohl sám dát v odměnu. Neboť co můžeme dát studni, k níž se vracíme ukojit žízeň? Co ohni, k němuž se přicházíme ohřát, ztuhlí mrazem? Co vodám říčky, v něž se noříme jen proto, že je třeba zchladit žár? (Str. 57)

Když samotného doktora postihne nemoc, je to zlé – a uzdravování je jako návrat domů.

Tisíce návratů bylo v tom uzdravování. Jako ozvěna zněl každý zvuk. Vše jsem už slyšel, všechno jsem viděl už dřív, a přece každý zvuk a každý pohled byl nový. Každý mne nutil rozpomínat se na to, co jsem už znal, každý jsem svlékal jako růži, plátek po plátku, až zůstalo jen to nové, nad čím jsem pokaždé stanul v úžasu. Jako plavčík vysoko na stěžni, když zhlédne pevninu. Jako vědec, jemuž pokus odhalí zákonitost souvislostí. Jako básník, jemuž v uchu zazní rým. (Str. 128)

A když někdo zemře, pak najednou každý pohled ukazuje krásu světa. Krásu, na kterou tak snadno zapomínáme.

Po každém návratu ze hřbitova můj zrak jako by omládl. Vidím věci, kolem nichž jsem chodil jako slepý a jichž jsem si dříve nikdy nepovšiml. Vše, s čím se loučíme, je krásnější než kdy dřív, a kdykoli se vracím z pohřbu, vím líp než kdy jindy, že neznáme dne ani hodiny. Snad vidím naposled tu louku na stráni, tam ten kvetoucí keř, plané víno na zdi mého domu.

Nad každým stéblem trávy se chci v těchto chvílích sklonit, každý kámen vzít do ruky, polaskat jeho oblost uhnětenou věky, každým křemenem zakřesat, dechnout do chmýří každé pampelišky, sledovat let každého z jejích semínek, přivonět k růži, když se počne rozvírat, vložit ruku do chladné vody lesní bystřiny, naplnit plíce vůní polí po dešti, naslouchat slavíkům v májové noci, vychutnávat sladkost jahody na jazyku, tisíce, tisíce okamžiků chci prodloužit, uschovat v zásuvkách paměti, navlékat jako korály v řetěz nejkrásnějšího šperku, s nímž budu pochován místo diadémů nejbohatšího z mahárádžů. (Str. 73)

---

Stylově je Kuropění trochu jako Citadela, tou ukotveností v životě a porozumění. Podobně jako Exupéryho vladař stojí i lékař stranou, a z povzdálí pozoruje svoji vesnici, své malé království. Vidí jejich strasti i radosti, pomáhá jim se zdravím, ale občas i jinak, moudrou radou, porozuměním.

Dům za domem spí chlapi se svými ženami, jedni si leží v objetí, jiní obráceni zády k sobě, a zdá se jim o žních a povodních, přou se ve snu se sousedem o mez, s řezníkem o cenu telátka, s hajným o zajíce. Jsou takoví, co plují na snech jako loď unášená proudem, a jiní, kteří sedlají sen jako vraného koně. Někteří se spouštějí v hlubokou šachtu spánku a hledají, co nenašli na povrchu dne, a jiní se vznášejí na křídlech noci, jež je přenáší dál a výš, než kdy dojdou bdělí. Pro jedny noc je omamné víno a pro druhé světlo, jež teprve ozáří mrákoty zamlžených dní, pro jedny hrob, z něhož vstávají každé ráno vždy znovu překvapeni svítáním, pro druhé lázeň, v niž se noří před stále novými zápasy.

I děti spí a zdá se jim o tom, kdo skočí nejvýš, o tom, kdo doběhne nejrychleji, o tom, kdo dohodí kámen nejdál. O pestrých stuhách se jim zdá, o pstruzích v potoku, o ptácích, o motýlech, ale i o ovcích, jež zabloudily na pastvě, o řece, již je třeba přeplavat a jejíž břeh se stále vzdaluje, o cikánech a loupežnících, o zdivočelém býku, jenž se řítí vsí, a o korábech v bouři. Nic není nemožné v jejich snech. Lusknou prsty a mění se v prince a princezny, lusknou prsty a vznesou se přes hory a letí, letí nad městy a přes moře a někdy padají hluboko, hluboko a choulí se strachem, dole je však zachytí zas měkká náruč spánku. (Str. 41)

Není to tak královské a vznešené se vzdálenými ideály celého království, jde o každodenní řeholi i radost, o to bližší je to ale čtenáři. A přitakání životu se vším co jej provází připomíná zase Rollandovu knihu Dobrý člověk ještě žije.

V lékařových očích se vše slévá v jednolitý proud, od minulosti do budoucna, celé generace spolu pracují a sdílejí svůj úděl.

Až teď jsem viděl, jak se pohyby dcer podobaly pohybům matek, jak se pohyby otců zrcadlily v pohybech synů. Až teď jsem pochopil, jak pod každým pohybem leží jiný, pohyb toho, od koho jsme se mu naučili, a pod tím zas jiný, a pod tím ještě a ještě jiný a jiný, tak jako kruhy navrstvené ve dřevě staletých stromů. Až teď jsem věděl, že za rukou chlapů, jež jsem viděl orat brázdy, že pod prsty žen, jež vyšívaly vzorce polštářů a ubrusů a stuh, byly ruce jejich otců a matek a dědů a pradědů, že to oni všichni se opírali o pluh, že to i ony vedly jehlu s nití, že vše, co děláme, dělají s námi i ti, kteří tu byli před námi, že i když tu už nebudeme, budeme dělat vše s těmi, kdo zůstali po nás, i s těmi, kdo přijdou po nich, i s jejich vnuky a pravnuky jejich vnuků. (Str. 129)

Ty nejlepší knihy způsobují neodbytný pocit, že už jste je četli. Protože rezonují s něčím ukrytým v duši každého z nás. Tady jsem měl ten pocit nad každou stránkou.

Skvělé čtení, které musíte mít. A ke kterému se budete vracet.

Odkazy:

• Kuropění v ČBDB
• Kuropění v Databázi knih
• Jiří Kudrnáč, Slovník české prózy o knize Kuropění

FISCHL, Viktor. Kuropění. Praha: Československý spisovatel, 1991. 22-098-91.