Kapitola sama pro sebe jsou Nietzscheho myšlenky, v Citadele se zrcadlící. Tady, na konkrétních příkladech, jsou naprosto srozumitelné (byť možná modifikované humanismem; neznám Nietzscheho dost, abych to mohl posoudit).

„Pane, můj plášť je příliš krátký a já jsem špatný pastýř, neschopný poskytnout lidu ochranu. Jedny uspokojím a druhé poškodím.
Vím, že každé usilování je krásné. I to, které chce svobodu, i to, které chce řád. I to, které chce chleba pro děti, i to, které si žádá chleba obětovat. I to, které chce vědu, jež zkoumá, i to, které chce úctu, jež přijímá a ustavuje. I to, které chce hierarchii, jež nastoluje zbožštění, i to, které chce práci, aby čas naplnila. I to, které chce duchovní lásku, jež nenávidí tělo a činí člověka větším, i to, které chce konejšivý soucit. I to, které chce válku, zasévající zrno, i to, které chce mír, jenž zrno sklízí.
Ale vím také, že tyto rozpory jsou jenom rozpory řeči, a kdykoli se člověk pozvedne a zahledí se na ně z větší výšky, rozpory zmizí.
Pane, chci zbudovat vznešenost svých vojáků a krásu chrámů, za niž se lidé směňují a která dává smysl jejich životu.“ (Str. 51)

Svobodu vidí v překonávání překážek.

„Ale máš-li být svobodný, jako je svobodný pěvec, improvizující na svém nástroji, není snad třeba, abych ti nejprve vycvičil prsty a naučil tě pěveckému umění? A to znamená boj, násilí a vytrvalost.“ (Str. 199)

Po člověku své říše chce, aby se pozvolna hnětl a uskutečňoval svými činy.

„Nezajímá mne žák, jenž pozná, nesen na nosítkách, tisíce horských vrcholků a obhlédne tak tisíce krajin, neboť za prvé nepozná ani jedinou krajinu doopravdy, a za druhé je i ten tisíc krajin sotva zrnkem prachu v nesmírnosti světa. Zajímat mne bude ten, který si pocvičí svaly výstupem na horu, byť byla jedna jediná, neboť pak bude připraven pochopit i všechny další krajiny, i celý ten tisíc krajin špatně naučených, a pochopí je lépe než ten druhý, než ten falešný vědec.“ (str. 87)

„Nesnaž se mne tedy ohromit vypočítáváním, kolik má tvůj dům kamenů, tvé panství pastvin, tvá stáda kusů dobytka, tvá žena šperků, ani kolik máš milostných vzpomínek. To není důležité. Chci vědět, je-li tvůj dům dobře postaven, nakolik je víra na tvém panství horoucí, a zdali navečer po vykonané práci probíhá večeře radostně. A jakou lásku jsi vytvořil a za co jsi směnil svůj život, aby to bylo trvalejší než ty sám. Chci vidět, jak ses uskutečnil. Chci tě poznat z tvé tvorby, a ne z nevyužité stavební hmoty, kterou se nadarmo chlubíš.“ (Str. 249)

I pojetí mravnosti mi tak nějak zapadá do obrázku:

„Mravnost v mé říši je však cosi jiného, než jen nedostatek nemravnosti (nejmravnější by pak byli ti, kdo zemřeli). Mravnost mé říše je skrytá horoucnost, zdrženlivost a úcta k sobě samému a odvaha. Ochrana hotového medu ve jménu lásky.“ (Str. 281)

Exupéry Citadelu psal dlouhé roky a nejde o hotové dílo, velmi pravděpodobně by ji nakonec přepsal a zjednodušil, vybral ty nejsilnější fragmenty. Mnohé myšlenky a náměty se opakují, text se vrací k již probíraným vztahům, smyslu ve věcech a ačkoliv je kniha nádherná, čte se obtížně. Rozhodně doporučuji číst jednu dvě kapitolky najednou a pak si dát pauzu, po plynulém zdolání čtvrtiny najednou už by se vám nemuselo chtít knihu znovu otevírat.

„Věříš snad, že může vzniknout báseň proto, aby se prodala? Báseň, která se stala předmětem obchodu, přestává být básní. Váza, která se stala předmětem soutěže, přestává být vázou a obrazem božím. Je pouze obrazem tvé vlastní marnivosti nebo nízkých zálib.“ (Str. 120)