Miláčku Genevièvo, nemyslete na tuhle noc… Myslete na Španělsko. Bude se vám líbit Španělsko?” odpověděl mu vzdálený hlásek: „Ano, Jacqu, já jsem šťastná, ale… trochu mám děsy.“ Uviděl její něžný úsměv. Ta věta Bernise zabolela, věta, která nic neznamenala, leda: ta cesta do Španělska, ta pohádka… Bez víry. Armáda bez víry. Armáda bez víry nemůže zvítězit. „Genevièvo, to je touhle nocí, tím deštěm, co nás obírá o důvěru… “ Náhle poznal, že ta noc se podobá vleklé nemoci. Tu chuť nemoci cítil v ústech. Byla to jedna z těch nocí bez naděje na úsvit. Bojoval s tím, přeříkával si v sobě: „Úsvit bude uzdravení, jenom kdyby nepršelo… Jenom kdyby… “ Něco v nich bylo nemocné, ale on to nevěděl. Myslel, že to ta promočená zem, to ta noc je nemocná. Přál si svítání, tak jako odsouzenci, kteří říkají: „Až bude světlo, tak si vydechnu,“ nebo „Až přijde jaro, budu mladý.“ (Str. 53)

Zároveň jsem ale měl dojem roztříštěnosti; proplouvání pocitů a myšlenek bylo obtížné sledovat. Možná je to záměr – text je stejně neuspořádaný jako život pilota, který je pořád na cestě a bez domova, a i pokus domov vytvořit se ukáže být jen pouhý marný sen.

Román je založen na osobní zkušenosti – autor byl pilot, na zmíněné lince létal, později sloužil jako velitel letiště v Cabo Juby, kde knihu sepsal (ze svého pohledu – na Bernise se obrací, muví o okolní poušti, čeká na rádiové hlášení).

Odkazy: