„Proč by se mělo v tvém paláci tančit, když je možné poslat tanečnice do kuchyně, a bude víc jídel? Proč ciselovat zlaté konvice, když je možné poslat ciseléry do dílen, kde budou vyrábět konvice z cínu a vyrobí jich víc? Proč brousit diamanty, proč psát básně, proč pozorovat hvězdy, když stačí poslat všechny mlátit obilí, a bude víc chleba?“

„Ale v takovém městě se ti pak bude čehosi nedostávat - ne pro oči a smysly, ale pro ducha - a nezbude ti, než zase vymyslet nějakou potravu, ale falešnou, která nebude mít cenu. A budeš hledat řemeslníky, kteří vyrobí básně, automaty, jež budou plodit tance, kejklíře, kteří nahradí diamanty broušeným sklem. A lidé budou mít iluzi života. Avšak život v nich bude pouze karikaturou. Neboť skutečný smysl tance, diamantu a básně - které tě živí svou neviditelnou částí jen tehdy, když jich namáhavě dobudeš - bude zaměněn za píci pro žlab. Tanec je válka, svod, vražda a pokání. Báseň je výstup na horu. Diamant je rok práce, proměněný v hvězdu. Bude jim chybět to podstatné.“

„Jako při hře v kuželky: baví tě porážet kuželky protivníka, a tak se tedy věru pobavíš, když si jich srovnáš do řady celé stovky a sestavíš si stroj, který je bude porážet...“

(Antoine de Saint-Exupéry: Citadela, část kapitoly LXXV)