Cokoliv, co Nietzsche napsal, je obtížné. Obtížné formou i obsahem. Tahle drobná kniha je sice podstatně čitelnější než Zarathustra, jsou v ní krátké kapitoly a každá reprezentuje nějakou myšlenku, ale o to náročnější je obsah.

Nietzsche skutečně je nihilista s mečem plamenným, jak ho nazval Umberto Eco. Nebo s kladivem v ruce (podtitul knihy zní „jak se filozofuje kladivem“). A tím kladivem rozbíjí jednu modlu za druhou. Filozofové, morálka, víra, pokrok, společnost, demokracie - všechno se hroutí a střepy létají všude kolem.

Občas mě nějaká myšlenka zaujme:

„Vyjímám s velkou uctivostí Heraklitovo jméno. Odmítal-li dav ostatních filosofů svědectví smyslů, poněvadž ukazovaly mnohost a změnu, odmítal Heraklit jejich svědectví, poněvadž ukazovaly věci, jako by měly trvání a jednotu. I Heraklit křivdil smyslům. Smysly nelhou ani tak, jak se domnívali eleaté, ani jak on se domníval. Nelhou vůbec. Co uděláme z jejich svědectví, to teprve vloží do nich lež, například lež jednoty, lež skutečnosti, substance, trvání...
'Rozum' je příčinou, že paděláme svědectví smyslů. Pokud smysly ukazují vznikání, zanikání, proměnu, nelhou... Ale v tom bude mít Heraklit věčně pravdu, že jsoucno je prázdná fikce. 'Zdánlivý' svět je svět jediný... 'pravý svět' je puze přilhán...“ (Str. 33)

To je pěkné, že? Až když z vnímaného děláme něco jiného, obracíme to v lež.

Pár dialogů jsem od Platona už četl, takže přibližně vím, o čem je řeč. Platon je pohádkář, pyšný na své filozofování, a přitom jsou dialogy plné nedůsledností, vachrlaté a argumentace se od sofistů příliš neliší.

Většinou ale s Nietzschem nesouhlasím. Např. to, že nejvyšší svoboda je vzdorování překážkám, je s prominutím pitomost.

„Neboť co je svoboda? Že máme vůli k vlastní zodpovědnosti. Že udržujeme distanci, jež nás dělí. Že staneme se lhostejnějšími k útrapě, tvrdosti, strádání, ba i k životu. Že jsme odhodláni obětovat své věci lidi, sebe nevyjímajíc. Svoboda znamená, že mužské, bojovné a vítězné pudy vládnou nad jinými pudy, například nad pudy 'štěstí'. Osvobozený člověk, jakž teprve osvobozený duch, šlape po opovržlivém blahobytu, o kterém sní kramáři, křesťané, krávy, ženy, Angličané a jiní demokraté. Svobodný člověk je bojovník. - Čím se měří svoboda u jednotlivců i u národů? Odporem, jejž třeba překonati, námahou, kterou stojí za to udržeti se nahoře. Nejvyššího typu svobodných lidí bylo by hledati tam, kde se neustále překonává největší odpor: pět kroků od tyranie, na samém prahu hrozícího zotročení.“ (Str. 147)

Překážka je vždy omezení; jejím překonáním se sice svoboda zvýší, ale nutnost si ji vybojovat rozhodně svoboda není.

Všechno v Nietzscheho knihách je je podbarveno elitářstvím. Ano, taková společnost může být dokonale funkční, já se s tím ale ztotožnit nemůžu. Nemyslím si, že by si byli všichni rovni, to je iluze, ale preferuji spolupráci před konkurencí a soutěžením. A to se s elitářstvím, bojem a soustavným vzdorem příliš neslučuje.

„Úbytek pudů nepřátelských a nedůvěru budících - a to by byl náš 'pokrok' - ukazuje pouze jeden z následků všeobecného úbytku vitality: stojí stokráte více námahy, více opatrnosti prosaditi tak závislé, tak pozdní bytí. Tu si navzájem pomáháme, tu je každý do jisté míry nemocen a každý ošetřovatelem nemocných. To zve se pak 'ctností' -: mezi lidmi, kteří znali život jiný, bohatší, štědřejší, více překypující, bylo by se to nazvalo jinak, 'zbabělostí' snad, 'ubohostí', 'babskou morálkou'...“ (Str. 142)

Otázka může znít, proč tedy Nietzscheho čtu dál. Nu, po pravdě, je to hlavně kvůli tomu, že jsem kdysi několik jeho knih koupil a byla by škoda se do nich nepodívat (když už jsem Zarathustru přežil). Vliv jeho myšlenek na dějiny je nepopiratelný a je proto je užitečné jim rozumět.

„Nepřirozená morálka, to je téměř každá morálka, jež byla dosud hlásána, ctěna a kázána, obrací se naopak právě proti pudům života - je hned skrytým, hned hlasným a drzým odsouzením těchto instinktů. Říkajíc 'bůh hledí na srdce', odmítá nejspodnější a nejvyšší žádosti života a pojímá boha jako nepřítele života... Světec, v němž zalíbilo se bohu, jest ideální kastrát... Život končí, kde 'království boží' začíná...“ (Str. 51)