Ve vesnici jsou častými hosty u paní Hortensie, vysloužilé kurtizány, v knize se také objeví tragická epizoda s mladou vdovou nebo ukázka prohnilosti kláštera a lidské hamižnosti. Podnik nakonec zkrachuje a cesty vypravěče a Zorbase se rozcházejí, ačkoliv zůstávají alespoň v písemném kontaktu. Jak Zorbas, tak Hortensie měli předlohu ve skutečných lidech, Georgios Zorbas skutečně pomáhal autorovi v roce 1916 s těžbou uhlí a Hortensie byla Adeline Guitarová, majitelka hotýlku Hierapetře.

První překvapení byl Zorbasův věk: „šedesátiletý stařec vysoké postavy, s vypouklýma očima“. Ne že bych s tím měl jakýkoliv problém, ale nečekal jsem to, myslel jsem, že je mladší. Stáří, ošklivosti a vrásčitosti vůbec věnuje Kazantzakis hodně pozornosti, obzvlášť při popisech paní Hortensie. Té navíc říkají Bubulína, nač je to odkaz nevím, ale už slovo samo je poněkud odpudivé.

Další co mi vadilo byla nereálnost, všechno je přetažené, příliš brutální, příliš afektované, Zorbas příliš primitivní, hlavní hrdina příliš mdlý až chcíplý (vždyť s ním epizoda s vdovou po společně strávené noci nijak zvlášť nezahýbe, jen přihlíží...). Divadlo takovou výraznost potřebuje, ano, ale v knize to není ono.

Zorbas možná sjednotil protiklady, žije naplno a každý den tak prožívá, ale když v šedesáti letech mudruje nad otevíráním náručí k objetí s přírodou, je to už příliš prvoplánové.

„'Kéž bychom věděli, pane,' poznamenal, 'co říkají skály, květy a déšť. Je možné, že na nás volají, a my je neslyšíme. Jako když my na ně voláme a ony neslyší. Kdy se otevřou, pane, uši lidí? Kdy se nám otevřou oči a kdy prohlédneme? Kdy se otevřou naš náruče, skály, květy, déšť a lidé, abychom se objali? Co o tom soudíš, pane? A co říkají staré knihy?'“ (Str. 81)

Jistě, cílem je vykreslit iluzi ztraceného ráje a poznání bez studia:

„Poslouchal jsem Zorbase a cítil, že se opakuje panenský věk země. Všechny věci, všechno bezbarvé dostávalo původní lesk, jejž mělo v prvních dnech, když vyšlo z božích rukou. Voda, žena, hvězdy, chléb, vše se zas vracelo do původního tajemného pramene, božský vír všechno unášel do větru.“ (Str. 47)

Pro intelektuála je chybějící vášeň vždy problém, vše je bezbarvé a lidé, pevně ukotveni ve smyslech, hmotě, ve světě reálném, ne ve světě idejí, jej fascinují.

„Ten člověk, řekl jsem si, nemá školy, ale má správný úsudek. Mnoho viděl, vykonal a vytrpěl, ale jeho rozum se zbystřil, srdce se uklidnilo a neztratilo mladickou odvahu. Všechny spletité problémy, jež nedovedeme řešit, sám rozluští máchnutím meče jako jeho krajan Alexandr Veliký. Sotva se mine cíle, neboť se opírá celou vahou o zemi. Divoši v Africe uctívají hada, protože celé jeho tělo se dotýká země a zná všechna její tajemství. Zná je svým břichem, svým ocasem, svým ohanbím, svou hlavou. Dotýká se Matky, prostupuje ji a splývá s ní. A právě takový je Zorbas. My vzdělaní jsme ztřeštění jako nebeští ptáci.“ (Str. 56)

Ale opět, to, co by vypravěč chtěl, je nereálné a jeho problém by nevyřešil, vyměnil by jednu stranu mince za druhou.

„Můj život je ztracen, řekl jsem si. Kdybych mohl, vzal bych houbu a smazal všechno, co jsem četl, co jsem viděl a slyšel. Šel bych k Zorbasovi do školy a začal bych velkou, skutečnou abecedu. Dal bych se úplně jinou cestou. Stále bych cvičil svých pět smyslů a celou svou pokožku, aby lehce chápala. Učil bych se běhat, zápasit, plavat, jezdit na koni, veslovat, řídit auto a střílet. Naplnil bych tělo duší a duši tělem. A konečně bych v sobě spojil dva odvěké nepřátele...“ (Str. 65)

Na záložce se píše, že „celá Kazantzakisova kniha, podobně jako její hlavní hrdina, v sobě šťastně mísí bizarní a baladický epický příběh s hledáním odpovědí na nejhlubší filozofické otázky. A také proto patří k největším i nejoblíbenějším dílům moderní řecké literatury.“

Hledání odpovědí? Zmítaný vlažný a neživotný hlavní hrdina se ptá Zorbase, který mu odpovídá po svém a intelektuál fascinovaně zahazuje dosavadní studium, žasne a obdivuje - aniž by si uvědomil, že jde o jiskru, která jemu chybí, nikoliv o to, co Zorbas říká.

Největší a nejoblíbenější možná ano, protože obsahuje spoustu silných (řeckých) témat na pozadí. Výsměch klášterům, jejich pokrytectví, hrabivost a hamižnost představitelů, hříšnost a smilstvo; krevní mstu; usilování o záchranu Řeků, ohrožených v zahraničí, vlastenectví. I to přitakání skutečnému, hmatatelnému životu, nikoliv tomu vyčtenému z knih.

Pro mě tohle zpracování ale není. Ještě zkusím film - zmíněná divadelnost by v něm fungovat mohla.