Zůstaň u nás, řekl.

— Jsme tu jako malomocní, bez pomoci a bez rady.

— Ti nejlepší, víš, takoví, kteří ještě doufají, těch už není mnoho.

— To je těžké, řekl Bobi.

— Dělals to, řekl Jourdan, tak prostě od včerejší noci.

— To byly jenom drobné léky.

— Ale zotavilo mi to celé tělo, řekl Jourdan.

— Silné léky, řekl Bobi, ty budou nepříjemnější.

— Člověk si musí poručit, když se chce uzdravit, řekl Jourdan. A potom taky, teď máš už příliš velikou odpovědnost. Teď jsi nám již ukázal, co by nám mohlo ulevit. Ale my si takřka nevíme rady ve všech těch mrkvových květech a ve všech těch zlatých znameních. Jednou se nám zdá, že vidíme jenom staré hvězdy, jindy si myslíme bůhvíco a ono je to jenom světlo kolem dveří. Všechno může léčit, ale my si neumíme vybírat a jeden vědoucí je lepší než deset hledajících. Dům se blížil a voněl čerstvým chlebem. (Str. 55)

Zůstane. Na první pohled nesmyslnými činy zasévá neklid a touhu, probouzí a léčí. Jourdana přiměje rozhodit obilí ptákům a pak tiše sledovat, jak se slétají.

— Musí se pochopit, řekl Bobi, že ve skutečnosti nic tu není pro nás, ale že koneckonců ve skutečnosti všecko je pro nás a že se to k nám blíží, abychom z toho měli užitek. Ptáci nejsou naši. Tam někde nad loukou vznikl celý národ ptáků a ten nám dává jistotu, že nebe se nad námi nezavře po celou zimu. Už to je něco.

— Mnoho je to, řekl Jourdan.

— Neboť nebe se zavírá, řekl Bobi, nad končinami, v nichž všichni ptáci vymřeli. (Str. 277)

Koupí jelena a nechají ho jen tak toulat, spojí se na několikadenní výpravu za laněmi

Tu bylo chvili ticho, a zatímco Kuba nabíral dechu, aby mohl mluvit silně a dlouho, Bobi řekl:

Pravda je, že potřebujeme radost. To je to, řekl Kuba.

— Nic jiného to není, řekl Bobi. Půjdeme pro laně a uvidíte. (Str. 168)

Na kus pole osázejí květiny, pomalu se začínají radovat ze své společnosti, žít opravdově

Jakmile člověk vyšel z domu, dýmka dostávala jinou chuť: chuť chodníčků a cest, chuť suchého listí, prsti a přírodního hnojiva, zahřívajícího veliké kořeny v lese; chuť holých větví, lesklých, větví, na kterých jedni po druhých pohynuli zkřehlí ptáci a které teď zkoušely zpívat samy, bez ptáků a bez listí, píseň holých větví v zimním vzduchu. větve měly hutnou, živočišnou chuť, poněkud vlahou. Jiné nádherné chuti se točily kolem dýmky, pronikaly tabákem, mísily se do dýmu, rozplývaly se na jazyku. Chuti plné obrazů, jaké lidé mají nejraději. (Str. 271)

Mají vlastní nápady, Randoulet chce mít ovce

— Pohodlně pět set, řekl Cikán.

— No tak, řekl Randoulet.

Hledal solničku. Opepřil si polévku. Ochutnal ji. Byla vychladlá. Snědl dvě tři lžíce.

— Ovce pod širým nebem, řekl, chtěl bych krásné ovce.

— A viděls, řekl Cikán, Jourdanova jelena?

- Viděl.

Randoulet se chvíli díval na tmu. V domě nebyl téměř žádný zvuk, vyjma praskot ohně. Honorina naslouchala snu mužů. (Str. 106)

Se silnou radostí ale přichází i silné strádání a smrt.

Příběh je jako podobenství a postupně se víc a víc mění v mytologii. Je to jako biblický příběh o příchodu proroka. Přišel, kázal, ale není jim přáno a když se prorok strane centrem a příčinou selhání, zase odejde. Sám se sebou vede dlouhý dialog o tom, zda radost je, či není – a nakonec se rozplyne v bouři…

Zpočátku mě fascinovala rustikální prostota a jednoduchost kombinovaná s barvitým popisem

Byl tam silný mráz. V noci přišel severní vítr. Foukal docela zlehka, nijak divoce, sotva jako když člověk dýchá. Ale jeho síla byla v jeho mrazivosti. Vymetl nebe. Vyleštil sníh. Vysušil poslední vláhu v prasklinách kůry. Zavinil, že les byl teď jako veliký balvan. Uzamkl zemi. Celou noc drhl nebe mrazem; mrazem a mrazem, pořád novým, jako když někdo leští dno kotle drátěným kartáčem, a nebe bylo teď tak čisté a kluzké, že slunce se neodvažovalo téměř ani pohnout. (Str. 56)

a pochopitelně téma. Ale postupně mě text začal vyčerpávat, dialogy byly příliš útržkovité a popisy nějak… zdlouhavé. Sice jsem vytrval, dočetl (a závěrečný dialog za to stál), ale knihu se mi nedařilo vychutnávat.

— To není pravda. Kdyby nebylo radosti, nebylo by světa. To není pravda, že není radosti. Kdo říká, že není radosti, ztrácí důvěru. Důvěra se nesmí ztrácet. Musí se pamatovat, že důvěra je už radost. Naděje, že to bude co nevidět, naděje, že to bude zítra, že to brzy přijde, že je to tady, že se nás to dotýká, že to čeká, že se to nadýmá, že to najednou praskne, že nám to vteče do úst, že nás to napojí, že už nebudeme míti žízeň, že nám už nebude zle, že budeme milovat. (Str. 390)

Odkazy: