Dobrý člověk ještě žije zachycuje jeden rok Nicolase Breugnona, prostého a moudrého Burgunďana, který miluje vše, co může život přinést dobrého, a tím co je špatné, se nenechá zničit.

„Žena mi vytýká, že mám příliš rád tělesný požiteček. Pravda, ničím nepohrdnu. Mám rád všechno, co je dobré, dobré papání, dobré vínko, krásné, kypré radosti a také ty s pletí jemnější, vzdušné a hebce ochmýřené radosti, které zakoušíme při snění, to božské lenošení, v němž se přece vykoná tolik věcí!“ (str. 23)

Na začátku mluví o své ženě, dětech a vnoučatech; o práci - je truhlář a řezbář:

„Jak je to milé, stát s nářadím v ruce u stolu a řezat, štípat, hoblovat a rýpat, hladit a dlabat, stloukat a pilníkem rovnat, křivit a dělit krásnou a pevnou hmotu, která se vzpouzí a vzdává, měkké a kypré ořechové dřevo, které se chvěje pod rukou jako pás víly, ta růžová a bílá, hnědá a zlatá těla našich lesních nymf, oloupených sekyrami o své závoje! Je to radost z jisté ruky, z vnímavých prstů, z těch silných prstů, z nichž vychází křehké umělecké dílo!“ (str. 23)

Hned si vzpomíná na svůj dům stojící před hradbami a také na to, jak nerad jej opouští, když se blíží obléhání města:

„Je mi dobře tam, kde jsem. To vím, že za silnou zdí budu bezpečnější. Ale co bych viděl za silnou zdí? Zeď. Uschl bych tam nudou. Chci mít volné lokty. Chci mít možnost pěkně se natáhnout na břehu svého milého Beuvronu, a když nepracuji, dívat se ze zahrádky na odrazy vystřižené v klidné vodě, na kola, jež na hladině dělají ryby, a na chundelaté trávy, houpající se u dna; chci mít možnost zalovit si tam na udičku, vyprat si tam hadry a vylít do řeky nočník. A potom přece: ať bylo zle, nebo dobře, vždycky jsem byl zde; je příliš pozdě na to, abych měnil místo.“ (str. 20)

Celkově je kniha krásná námětem; k jejímu přečtení mě inspirovala divadelní hra Král Colas kolikátý (upoutávka na blogu, stránka hry na stránkách Východočeského divadla), která je naprosto skvělá. Viděl jsem ji dvakrát a šel bych i potřetí, kdyby nebyla - bohužel - stažena z repertoáru. Představitel hlavní role Václav Dušek dlouho pro nemoc nehrál a nepodařilo se najít nikoho, kdo by se na Colase hodil lépe než on... Musím upřímně dodat, že divadelní zpracování je lepší než kniha, Colasova rétorika se na jeviště hodí dokonale, dá se zahrát, zatímco v knize je místy až zdlouhavá.

Jaký je dobrý člověk Colas Breugnon? Živelný, zemitý, ukotvený ve svém světě, nezlomný, když jde o věc, tak pevný jako skála, jindy žvanil, milovník dobrého vína, jídla. Žije touto chvílí, ale na zítřek nezapomíná. Ale nechme jej, ať se popíše sám:

„Bože, jak je to dobré, vidět, slyšet, ochutnávat, vzpomínat si! Všecko vidět a všecko vědět, to nejde, to vím; ale vidět a vědět aspoň tolik, kolik je možné! Jsem jako houba, která by chtěla vypít oceán. Anebo lépe: jsem jako nalitý hrozen, zralý, na prasknutí plný nejkrásnější šťávy světa. Kolik vína by to bylo, kdyby se vylisoval!“ (str. 85)

„Jsem Pandořin syn, rád pootvírám všecky poličky, všecky dušičky, čisté i špinavé, tučné i hubené, vznešené i nízké; rád slídím v srdcích, rád vím, co se v nich děje, starám se o to, co se mě netýká, všude strčím nos, čichám, čmuchám, ochutnávám. Ze zvědavosti bych se dal i zmrskat. Ale přitom (můžete být bez starosti) nikdy nezapomínám spojovat vždycky zábavné s užitečným“ (str. 121)

„Co jiného umíme, než hnojit svou zem, zúrodňovat ji, rozkopat, poorat její boky, zasévat, sklízet seno a obilí, ořezávat a roubit révu, kosit a svážet snopy, zrno mlátit a hrozny lisovat, stáčet víno, péci chléb štípat dříví, otesávat kámen a stříhat plátno, sešívat kůže a kout železo, tepat a stolařit, příkopy kopat a stavět cesty, budovat města a jejich katedrály, upravovat na čele zamě vlastníma rukama zahradní výzdobu, vykouzlit na zdech a dřevěných výplních zakleté obrazy světla a stínů. vydlabávat k kamenného obalu krásná bílá a nahá těla, číhat ve vzduchu na letící zvuky, zachycovat a uvězňovat je do hnědě zlacených boků sténajících houslí nebo do mé duté flétny, zkrátka stávat se pány země, ohně, vody, vzduchu všech čtyř živlů a učinit je služebníky k své potěše...“ (str. 127)

„Kdožpak to ví, bude-li za týden ještě svět stát tak, jak stojí dnes? To by mě jistě setsakulentsky mrzelo, kdybych tu pilulku zhltl a boží trouby začaly vytrubovat, že jsem příliš spěchal! Štěstí, kamaráde, neodkládej nikdy ani o hodinu! Štěstí se pije začerstva. Ale mrzutost může počkat. Vyvětrá-li ta její láhev, chutná pak tím lépe.“ (str. 211)

„Hádejte se, k čertu, je-li vám to nutné ke zdraví, o tomto burgundském nebo o těchto uzenicích, zkrátka o něčem, co je možné vidět, pít, jíst, do ruky vzít: pro kontrolu se toho napijeme a najíme. Ale hádat se o Boha, Pane na nebi!... o Ducha svatého, to svědčí, přátelé, že toho ducha ve vás mnoho není... Neříkám tím nic špatného o těch, kteří věří: já věřím, my věříme, vy věříte... všecko, co je vám libo.“ (str. 245)

A proč se divadelní hra jmenuje Král Colas kolikátý? „Jsi můj host. Na tvé zdraví! Posaď se u nás. Král jako král, bratře. Každý dobrý člověk je králem a pánem ve svém domě.“ (str. 253)

Recenze pokračuje příběhem Petr a Lucie.