V úděsné temnotě a beznaději válečných dní jim jejich láska svítí na cestu...

„'Krásné je teď, že máme zítřek!' Zítřek... Ti, kdož přijdou po nás, stěží si budou moci představit, kolik němého zoufalství a bezedného žalu bylo ve čtvrtém roce války obsaženo v tom slově zítřek... taková únava! Naděje byly již tolikrát zklamány! Sta zítřků šla jeden za druhým, sta zítřků navlas podobných včerejšku a dnešku a vesměs vyplněných ničím a čekáním, čekáním na nic. Čas již neplynul. Rok byl jako Styx, podsvětní řeka, obtáčející život kruhem černých a mastných vod, pochmurně se lesknoucích a vypadajících, jako by stály. Zítřek je mrtev.
V srdcích těchto dvou dětí Zítřek najednou vstal z mrtvých.“ (str. 276)

Romantická poetika zamilovanosti je možná až příliš sladká, tak moc, že mě krutý konec ani nedojmul. To ale nemění nic na tom, že válka je strašlivá věc a měli bychom se ze všech sil snažit, aby k žádným dalším nedocházelo (jistě že vím jak je to doopravdy s naším vlivem na války v dnešním světě :().

Na začátku je velmi trefná charakteristika měšťácké rodiny, věřící ve své ideály: „Pan sudí Aubier, člověk hluboce čestný a nesmírně vážně plnící své úřední povinnosti, byl by rozhořčeně jako nejhorší pohanu odmítl podezření, že jeho rozsudky by mohly být diktovány něčím jiným než smyslem pro spravedlnost a hlasem svědomí. Ale hlas jeho svědomí nikdy nemluvil (nebo lépe: ani nezašeptal) proti vládě. Bylo to svědomí již od narození úřednické. Myslilo vždycky státotvorně, podle měnících se poměrů, ale vždycky neomylně. Na vládnoucí moc se díval jako na posvátnou samozřejmost. ... Paní Aubierová byla stejně dobrá křesťanka, jako její manžel dobrý republikán. Stejně upřímně a poctivě, jak pan Aubier ze sebe dělal poslušný nástroj moci proti každému projevu svobody neschválenému úředně, paní Aubierová mísila v úplné čistotě srdce zbožné modlitby s oněmi vražednými tužbami, jež tenkrát ve všech evropských zemích rozněcovali v zájmu války katoličtí kněží i protestantští pastoři, židovští rabíni a pravoslavní popi, noviny i vlastenečtí občané.“ (str. 260)

Ano, takhle a podobně v tisících obměn vypadají kořeny totalit, válek, davových šílenství...

V úvahách o nutnosti žít tady a teď i ve fantaziích Petra a Lucie o tom, že už se mnohokrát potkali v jiných životech, je patrná Rollandova inspirace duchovním životem Indie, v té době se již stýkal s představiteli indické obrody, později vydal soubor dvou monografií "Mystický a činný život dnešní Indie".