Od první stránky jsem byl překvapený, jak barvité povídky jsou, jak plným jazykem Neruda psal.
Měl jsem rozhodnou úctu k těm dvěma heroům, ano obdivoval jsem se jim. Jak zde seděli, sváděli den co den velkou bitvu, krutou, neúprosnou. Válčili zbraněmi svými: mlčením jedem prosáklým, opovržením nejtěžším. A bitva zůstávala věčně nerozhodnuta. Kdo konečně as postaví nohu svou na krk přemoženého soupeře! Pan Schlegl byl fysicky silnější, vše na něm bylo krátké, úsečné, když promluvil, znělo to jako s věže bác! Pan Ryšánek mluvil měkce a rozvláčně, byl sláb, ale mlčel a nenáviděl se stejnou hrdinností.
(Pan Ryšánek a pan Schlegl)
Kniha je soubor povídek, které jsou ohraničené prostorem pražské čtvrti Malá Strana – Neruda v nich zpracovává typické postavy a postavičky a jejich osudy. Příběhy jsou to tragické, komické nebo jen takové črty a scény.
(Souhrn děje najdete ve Wikipedii)
Týden v tichém domě se mi jako celek četl špatně; postav jak na orloji a každá kapitola jiná epizoda v jiné domácnosti. Abych se v tom vyznal, musel bych si načrtnout schéma. Další povídky jsou ale byly takové, jak jsem očekával, tedy kompaktnější a udržitelnější.
K vrcholným patří Pan Ryšánek a pan Schlegl, jejich zarputilá nenávist a nakonec její překonání dojímá. A povídka Hastrman o panu Rybářovi, který celý život opatroval krabici pokladů…
Náhle přistoupil stařec zas až k samému oknu. Ústa se mu zachvěla, v oku cítil nevýslovný tlak. Pohlídl ven. Neviděl nic určitého, vše se třpytilo jakoby rozpuštěný démant, vše se vlnilo – až k samému oknu – až do jeho oka – moře – moře!
Dál už povídat nebudu, dál už neumím.
(Hastrman)
Nejzajímavější pro mě ale byly závěrečné Figurky. Ne snad proto, že by tam bylo méně postav než v Tichém domě, ale proto, jak pěkně ilustruje postupný úpadek hlavného hrdiny. Ty vznešené ideály, snaha pilně studovat a vyhýbat se neřestem, se kterými se přestěhuje na idylickou Malou stranu! A postupné ubírání a ubírání…
Takhle by to věru nešlo! To je studování? Pokračuju jako hlemýžď, myšlénky jsou pořád jinde nežli v knize. Nejsem vzrušen, lhal bych, ale jsem roztržit. Po mozku mně lezou figurky, moji sousedé; cítím, jak se tam hemží všechny najednou, a hned vynikne ta, hned ona, učiní před mým zrakem kotrmelec a vypravuje pak a šklebí se dle svého způsobu. Nic plátno, změna se musí stát! Pro tyhlety lidi jsem se nestěhoval na Malou Stranu.
(Figurky)
Až je najednou denně v hospodě, hraje karty nebo si nechává lichotit od dcery pana domácího.
Oddělili jsme se se slečnou od ostatních. Sedíme v besídce pospolu a povídáme si. Vlastně povídám já skoro sám, jak pozoruju. Ku podivu, dnes najednou mluvím, nejsem v rozpacích o řeč. Ale řeč je skoro pořád jen o mně, o mé osobě – neškodí, člověk mluví alespoň s jistou vřelostí, s hloubkou a věcnatě. Pozoruju, že Otylie mne obdivuje. Každou chvíli mne upozorňuje nově na nějaký talent můj nebo na nějakou dobrou mou vlastnost. Je bystrého ducha.
Příjemná ženská!
(Figurky)
Studium mizí v dáli. A také tam bylo mrknutí na Nerudu samotného – poslední věta povídky zní:
Ať mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou „povídkou malostranskou“!
Odkazy:
NERUDA, Jan. Povídky malostranské. Praha: Městská knihovna v Praze, 2011.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.