„Naštěstí jen za šestikorunový roční poplatek se dala v městské knihovně získat opojná droga. Díky tomu jsem mezi sedmnáctým až devatenáctým rokem svého života pochopila, že mým bratrem je Arthur Rimbaud, přítelem Charles Baudelaire, a strýcem Balzac. A také Čechov, Bunin, Andrejev, Babel, Camus, Steinbeck, Dostojevskij... Všichni tihle nebožtíci a desítky dalších mi byli bližší než živí lidé kolem mě. Stala jsem se rozervanou, vzpurnou, melancholickou, dekadentní, přepjatou. Denně jsem přečetla jeden svazek klasické beletrie, poezie, divadelních her. Dále tlustopisy od Kapitálu po bibli, Epos o Gilgamešovi, zhltla jsem Ovidia, Homéra, Erasma Rotterdamského, Rabelaise, Christiana Morgensteina, prokleté básníky, beatniky, životopisy francouzských moderních malířů, scénáře Františka Vláčila, Andrzeje Wajdy, Ingmara Bergmana, Federika Felliniho.“ (str. 149)

Není to případ jen jednoho nebo dvou textů, autorka zkrátka ráda zmnožuje větné členy.

Když jsem před zakoupením knihou listoval, s potěšením jsem si povšiml, že se hodně fejetonů točí kolem alternativního životního stylu, new age a léčitelství. Během čtení se ukázalo, že je jich ještě více, ale také že jejich humor není příliš laskavý. Připadá mi, že se s vaničkou vylévá i dítě, ale to je věc názoru. A názor Věry Noskové je jasný, je členkou klubu skeptiků Sisyfos.