Jeho matka tou dobou trávila víc a víc času v lese. Augustin ji tu potkával častěji než doma, ale už s ním ani nemluvila, jen ho pohladila po tváři nebo mu z dlaně vonící smůlou nasypala do pusy hrst divokých jahod. Česala se trním a do prstenců plavých vlasů si zaplétala zelené drápelčí a borové šišky. Občas ji zahlédl mezi stromy jen jako poskakující pablesk.

Prvního září šel poprvé do školy. Toho dne, právě když běžela po mýtině, ji lovci z města zastřelili jako srnu.

Našel ji na prahu chalupy, když se vracel ze školy, položenou na pravém boku jako zhaslou zvěř. Úlomek smrkové větvičky se třemi výhonky měla vsunutý do svíráku na poslední hryz, další úlomek s jedním výhonkem trčel ze střelné rány a pětivýhonkový vlastnický úlomek jí položili na komoru.

Mísí se tu události skutečné i nadpozemské, ale často i ta realita je natolik barvitá, že je vlastně neuvěřitelná. V kapitolách sledujeme dvě časové linie. Život Augustina Hnáta od jeho narození v srpnu 1891 se pravidelně střídá se „současností“, kterou je květen 1945. A jak čas postupuje, nakonec se ke konci knihy protnou.

Oba cykly pak dovolují sledovat analogie i protiklady mezi minulostí a současností, kořeny současných událostí a povahových rysů a také – hlavně – nezkrotnou autorovu fantazii. Tolik nápadů a plynulých odboček, ve dvou či třech větách vnoří další příběh, nad kterým nevíte, jestli se smát, nebo brečet, a hned zase plynule pokračuje.