Wuwejův zápisník

Gabriel García Márquez: Sto roků samoty

11.02.2020 23:05, Wu | knihy | komentáře -

obálka Sto roků samotyVšichni Aurelianové jsou samotářští, ale bystrého ducha, všichni José Arcadiové jsou vznětliví a podnikaví, ale poznamenáni tragickým znamením, zatímco ženy z rodu Buendíů jsou nesmlouvavé a tvrdé, jedno jestli se v rodu narodily, nebo se k němu přivdaly. Všechny bez výjimky však spojuje jejich samota; ve svém světě představ, touhy a předsudků zůstávají osamělí a život si ničí navzájem.

Nepřestal po ní toužit ani na okamžik, i když byl v cizině. Nacházel ji v temných ložnicích dobytých měst, obzvlášť v těch nejubožejších, a vyvstávala mu před očima, když cítil zaschlou krev na obvazech zraněných, i když pociťoval chvilkový strach ze smrti, vídal ji všude a ve všem. Utekl před ní a snažil se potlačit každou vzpomínku nejen dálkou, která je dělila, ale i bezhlavou bojechtivostí, kterou jeho spolubojovníci považovali za smělost. Čím víc však utápěl její podobu ve splaškách války, tím víc se válka podobala Amarantě. (Str. 119)

Amaranta zabrání Rebece vzít si Pietra Crespiho, kterého pak sama odmítá tak dlouho, až si vezme život. Sama se pak ztrestá žhavým uhlím, odmítne i další nápadníky

Právě v té době se plukovníku Gerindelu Márquezovi začala příčit válka. Sebral všecku svou výmluvnost i všecku nesmírnou něhu, kterou skrýval v srdci, rozhodnut vzdát se kvůl i Amarantě slávy, jíž obětoval svá nejlepší léta. Nedokázal ji však přesvědčit. Jednoho srpnového odpoledne, zmožena nesnesitelným břemenem vlastní umíněnosti, zavřela se Amaranta ve své ložnici a plakala nad tím, že zůstane sama až do smrti, když předtím dala svému vytrvalému nápadníkovi konečnou odpověď: „Zapomeňme navždy jeden na druhého,“ řekla mu, „na tyhle věci jsme už příliš staří.“ (Str. 130)

a až do smrti zůstává věrná… čemu vlastně? Jakému hnutí mysli? Nevíme, jenom sledujeme panoptikum vířících postav a osudů, to celé na magickorealistickém pozadí, kdy jako pevná součást života jsou i věci nadpřirozené.

Krásná Remedios, která držela prostěradlo za opačný konce, se žalostně usmála.

„Naopak,“ řekla. „Nikdy mi nebylo tako dobře jako teď.“

Jen to dořekla a už Fernanda ucítila, jak jí jakýsi jemný, zářivý vítr vytrhl prostěradla z rukou a rozprostřel je v celé šíři. Amaranta ucítila ve svých krajkových spodničkách podivné zachvění a chtěla se zachytit prostěradla, aby neupadla; to však už se Krásná Remedios začala vznášet vzhůru. Poloslepá Úrsula jediná zachovala dost rozvahy, aby pochopila, jaký to vítr zavál, a ponechala mu prostěradla napospas, hledíc za Krásnou Remedios, jak jí mává na rozloučenou ze změti bělostných prostěradel, která nezadržitelně stoupala společně s ní, spolu s ní opustila svět chrobáků a jiřin, prolétla vzduchem, kde právě dobíhala čtvrtá hodina odpolední, a navždy zmizela v nezměrných výškách, kde ji nemohli dostihnout ani nejsmělejší ptáci paměti. (Str. 185)

Kniha je zároveň kronika obce Macondo, osamělé, od světa odříznuté osady v bažinách, do níž zvolna vnější svět proniká. Původně jen málo, později více, a odhaluje tak zhuštěnou historii jihoamerických zemí, od magických dob osidlování, přes první spojení se světem, hudební skříňku, železnici, mnohaletou povstaleckou válku, příchod Američanů a vykořisťující firmy (na pěstování banánů), krvavě potlačené vzpoury a stávky, …

Je to čtení opravdu mimořádné. Snaha vymanit se ze zavedených pořádků se vrací, nové a nové generace přicházejí, kulisy se mění, ale podstata zůstává.

V srdci žádného z Buendíů nebylo tajemství, které by nedovedla rozluštit, poněvadž sto let karet a životních zkušeností ji poučilo, že dějiny rodu představují soukolí, jež se neodvolatelně opakuje, roztočené kolo, které by se otáčelo na věky věků, kdyby se jeho osa postupně a nezadržitelně neopotřebovávala. (Str. 303)

Neměnná duše Buendíů, kterou sem kdysi osud zavál a která nakonec ve větru vyvane.

V noci, když leželi ve vzájemném objetí, neděsili se pozemských výbuchů mravenců, lomození molů ani neustálého a zřetelného sykotu plevele, bujícího v sousedních místnostech. Slýchali Úrsulu, jak zápasí se zákony stvoření, aby uchovala svůj rod, Josého Arcadia Buendíu, jak hledá přeludnou pravdu velkých vynálezů, modlící se Fernandu, plukovníka Aureliana Buendíu, ak hrubne záludy války a nad zlatými rybkami, i Aureliana Segunda, zmírajícího samotou ve vřavě pitek, a tenkrát pochopili, že utkvělé představy jsou silnější než smrt, a pocítili nové štěstí při pomyšlení, že oni dva se budou milovat ještě jako duchové dávno potom, co jiné druhy budoucích živočichů vyrvou mravencům onen bědný ráj, který mravenci v nejbližších chvílích vyrvou lidem. (Str. 314)

Dílo by se dalo hodně analyzovat, příběhů a podobenství je tam nepočítaně, biblická potopa jako trest, například, v tomhle případě je ale lepší číst a nechat se oním kvasem unášet.

Odkazy:

nakladatelství Euromedia Group k. s., Praha 2005, ISBN 80-86938-02-6, cena 99 Kč

12345
1581458700000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online