Právě v té době se plukovníku Gerindelu Márquezovi začala příčit válka. Sebral všecku svou výmluvnost i všecku nesmírnou něhu, kterou skrýval v srdci, rozhodnut vzdát se kvůl i Amarantě slávy, jíž obětoval svá nejlepší léta. Nedokázal ji však přesvědčit. Jednoho srpnového odpoledne, zmožena nesnesitelným břemenem vlastní umíněnosti, zavřela se Amaranta ve své ložnici a plakala nad tím, že zůstane sama až do smrti, když předtím dala svému vytrvalému nápadníkovi konečnou odpověď: „Zapomeňme navždy jeden na druhého,“ řekla mu, „na tyhle věci jsme už příliš staří.“ (Str. 130)

a až do smrti zůstává věrná… čemu vlastně? Jakému hnutí mysli? Nevíme, jenom sledujeme panoptikum vířících postav a osudů, to celé na magickorealistickém pozadí, kdy jako pevná součást života jsou i věci nadpřirozené.

Krásná Remedios, která držela prostěradlo za opačný konce, se žalostně usmála.

„Naopak,“ řekla. „Nikdy mi nebylo tako dobře jako teď.“

Jen to dořekla a už Fernanda ucítila, jak jí jakýsi jemný, zářivý vítr vytrhl prostěradla z rukou a rozprostřel je v celé šíři. Amaranta ucítila ve svých krajkových spodničkách podivné zachvění a chtěla se zachytit prostěradla, aby neupadla; to však už se Krásná Remedios začala vznášet vzhůru. Poloslepá Úrsula jediná zachovala dost rozvahy, aby pochopila, jaký to vítr zavál, a ponechala mu prostěradla napospas, hledíc za Krásnou Remedios, jak jí mává na rozloučenou ze změti bělostných prostěradel, která nezadržitelně stoupala společně s ní, spolu s ní opustila svět chrobáků a jiřin, prolétla vzduchem, kde právě dobíhala čtvrtá hodina odpolední, a navždy zmizela v nezměrných výškách, kde ji nemohli dostihnout ani nejsmělejší ptáci paměti. (Str. 185)

Kniha je zároveň kronika obce Macondo, osamělé, od světa odříznuté osady v bažinách, do níž zvolna vnější svět proniká. Původně jen málo, později více, a odhaluje tak zhuštěnou historii jihoamerických zemí, od magických dob osidlování, přes první spojení se světem, hudební skříňku, železnici, mnohaletou povstaleckou válku, příchod Američanů a vykořisťující firmy (na pěstování banánů), krvavě potlačené vzpoury a stávky, …

Je to čtení opravdu mimořádné. Snaha vymanit se ze zavedených pořádků se vrací, nové a nové generace přicházejí, kulisy se mění, ale podstata zůstává.

V srdci žádného z Buendíů nebylo tajemství, které by nedovedla rozluštit, poněvadž sto let karet a životních zkušeností ji poučilo, že dějiny rodu představují soukolí, jež se neodvolatelně opakuje, roztočené kolo, které by se otáčelo na věky věků, kdyby se jeho osa postupně a nezadržitelně neopotřebovávala. (Str. 303)

Neměnná duše Buendíů, kterou sem kdysi osud zavál a která nakonec ve větru vyvane.

V noci, když leželi ve vzájemném objetí, neděsili se pozemských výbuchů mravenců, lomození molů ani neustálého a zřetelného sykotu plevele, bujícího v sousedních místnostech. Slýchali Úrsulu, jak zápasí se zákony stvoření, aby uchovala svůj rod, Josého Arcadia Buendíu, jak hledá přeludnou pravdu velkých vynálezů, modlící se Fernandu, plukovníka Aureliana Buendíu, ak hrubne záludy války a nad zlatými rybkami, i Aureliana Segunda, zmírajícího samotou ve vřavě pitek, a tenkrát pochopili, že utkvělé představy jsou silnější než smrt, a pocítili nové štěstí při pomyšlení, že oni dva se budou milovat ještě jako duchové dávno potom, co jiné druhy budoucích živočichů vyrvou mravencům onen bědný ráj, který mravenci v nejbližších chvílích vyrvou lidem. (Str. 314)

Dílo by se dalo hodně analyzovat, příběhů a podobenství je tam nepočítaně, biblická potopa jako trest, například, v tomhle případě je ale lepší číst a nechat se oním kvasem unášet.

Odkazy: