Znáte indickou bohyni Kálí? Tu s lebkami kolem krku, ztělesněnou moc nad životem a smrtí, temný aspekt bohyně, rozkoš, bolest, krev, tmu a žár? Po celou dobu, co jsem četl tuhle knihu, mě držela v rukou a ždímala ze mě duši. Neustále mi běhal mráz po zádech a nedokázal jsem přečíst víc než tři čtyři kapitoly najednou. Každá z nich je totiž celý příběh, každá by vydala na celou knihu.

„Statkář se rozhlédl kolem a viděl utrpení, smrt, hnilobu, která byla všudypřítomná jako špína. Přešel celé Ješkotle a viděl košer řeznictví, a zkažené maso na hácích, a promrzlého žebráka u Šenbertova obchodu a malý pohřební průvod kráčející za dětskou rakví, a nízké mraky nad nízkými domky na náměstí a mlhu, která se valila odevšad a zahalovala už úplně všechno. Připomínalo to pomalé, neustálé sebeupalování, ve kterém jsou lidské osudy vydány napospas ohnivým jazykům času.“ (str. 27, Čas statkáře Popělského)

Pravěk a jiné časy. Pravěk je zvláštní vesnice, v níž se vše odehrává a kolem niž se vše točí. Jméno je příznačné, ves jako by kořenila v mytologické době, a ačkoliv se nad kořeny odehrávají lidské osudy, mýtus je stále přítomný (že by tohle byl ten magický realismus?). Podhoubí v temnotě pod vším, co jest.

„Podhoubí není rostlina ani zvíře. Nedokáže čerpat sílu ze slunce, protože jeho podstata se slunci protiví. Nepřitahuje ho teplo a život, protože jeho podstata není teplá ani živá. Podhoubí žije, protože vysává zbytky šťáv z toho, co umírá, co se rozkládá a vsakuje do země. Podhoubí je životem smrti, životem rozkladu, životem toho, co zemřelo.“ (str. 117, Čas podhoubí)

Jiné časy nejsou myšleny jako nějaké zapadlé „staré dobré časy“, nýbrž jako různé časy různých lidí. Mohl by to být odkaz na biblickou knihu Kazatel, na třetí kapitolu. Čas Jenovéfy, Čas Panny Marie Ješkotelské, Čas podhoubí, Čas Míši - tak jsou všechny kapitoly pojmenovány. Symbolická jsou i jména: Serafin, Michal Božský, Pavel Nebeský, Jenovéfa, Florentýnka, Izidor, Rúta.

„Klásčin sen byl stále neklidnější a těžší, ale nemohla se z něj probudit. Objevila se v něm žena velká jako strom. Kláska ji zřetelně viděla, každý detail její tváře, vlasů, oblečení. Byla to velmi silná žena. Měla černé vlnité vlasy jako Židovka a neuvěřitelně výrazný obličej. Klásce se zdála krásná. Chtěla ji celým svým rozbolavělým tělem, ale nebyl to chtíč, jaký znala z místa mezi nohama, pod břichem; ozýval se odkudsi zevnitř těla, shora břicha, kousek od srdce. Silná žena se naklonila nad Kláskou a pohladila ji po tváři. Kláska se zblízka zahleděla do jejích očí a uviděla v nich něco, co do té doby nepoznala, a dokonce si ani nemyslela, že to existuje. 'Jsi moje' - řekla obrovská žena a hladila Klásku po šíji a naplněných prsou.“ (Str. 16, Čas Klásky). Kdo by si snad chtěl myslet, že je to nějaká příjemná až erotická pasáž, nechť se nemýlí. Když se Kláska ze snu probudí, vyplazí se ven pohřbít své právě narozené dítě...

S každou další stránkou jsem se znovu přesvědčoval, že Pravěk a jiné časy není obyčejná kniha; spíš zjevení, které sedře kůru až na dřeň (nebo taky kůži až na kost). A vyvolává před očima obrazy: slzy smíšené s krví vsakují do země... Zní to jako dost drastické čtení, že. Ono vlastně je, ale jinak, než byste čekali. Laskavě nemilosrdné.

„Je zvláštní, že Bůh, který existuje mimo čas, se projevuje právě v čase a jeho proměnách. Když někdo neví, 'kde' je Bůh - a lidé si někdy takové otázky kladou -, je třeba se podívat na to všechno kolem, co se mění a je v pohybu, co se nevejde do formy, co kypí a mizí: na mořskou hladinu, na tance sluečních paprsků, na zemětřesení, na pohyb kontinentů, na tání sněhu a splazy ledovců, na řeky plynoucí do moří, na klíčení semínek, na vítr, který tesá pohoří, na rostoucí plod v matčině břiše, na vrásky pod očima, na rozklad těla v hrobě, na dozrávání vína, na houby rostoucí po dešti.“ (str. 81, Čas Boha)

Na zadní straně obálky jsou úryvky z recenzí v různých světoznámých denících, všechny pochvalné (nedivím se), ale všechny jako by mířily bokem, jako by to hlavní - sílu života, umírání a jiných časů - míjely. Jistě, dá se napsat, že sleduje osudy dvou rodin a spousty dalších lidí během jednoho století, od krutostí první a druhé světové války, podivnosti totality až po dobu moderní, jenže tím nepostihneme vůbec nic. Stejně jako nás může zaujmout barvitost jednotlivých postav, statkář, který hraje podivnou hru (rabínská variace na Lílu), kněz, který se chce zbavit žab, zlý člověk, žijící v lese, ale zase to bude mimo. Magický realismus je možná výstižná definice, ale bohužel jsem nic jiného magickorealistického zatím nečetl, takže to nemůžu posoudit.

„Představy jsou v podstatě mostem porozumění mezi hmotou a duchem. Zvláště pokud jsou časté a intenzivní. To se obraz mění na kapku hmoty a připojuje se k řece života. Někdy se v něm po cestě něco změní. Všechny lidské sny se proto, pokud jsou dostatečně silné, splní. Ne vždy však úplně přesně.“ (str. 71, Čas Papouškové)

Kniha by se dala rozebírat dlouho, ale je to ztráta času, který můžete věnovat cestě do knihkupectví nebo do knihovny.

Recenze:

• Jakub Dürr, Aluze.cz
• Michala Benešová, Literárky v síti

Aktualizace 29.1.2014: Ani odstup několika let a opakované čtení nikterak nezmenšilo sílu knihy. Znovu mnou otřásala, znovu jsem na sebe nechal působit poetickou drsnost, znovu zvládal přečíst jen dvě tři kapitoly najednou.

Největší překvapení mě ale čekalo na konci – když jsem narazil na založené pírko. Netuším ani kdy, ani proč jsem si je sem schoval, ale pro tohle bezbranné, i pouhým dechem smýkané, lehounké nic není lepší knihy. Stejně jako její atmosféra se vznáší nad stránkami, ukazuje křehkost našich životů, stačí jen fouknout a zmizí v nenávratnu. A my s ním.

„Cítil se jako opuštěné dítě, jako hrouda hlíny ležící u silnice. Ležel na zádech v nepřívětivé a neuchopitelné přítomnosti a cítil, že se, spolu s každou vteřinou, rozpadá v nicotu.“ (Str. 129)

nakladatelství Host, Brno 2007, ISBN 978-80-7294-225-1, cena 189 Kč