Žádná kniha Olgy Tokarczukové není obyčejná, ať už je žánr jakýkoliv. Pokaždé v ní narazíte na spoustu důležitých myšlenek, jen tak zamíchaných do úvah hrdinů o světě.

„Několik dnů mi dost chyběl. Chyběly mi jeho věci v koupelně a dokonce i jeho hrnky od čaje, které nechával po celém domě. Pak už méně, řekněme každý druhý den. Jeho hlas zněl, jako by žil v jiném rozměru, v jiném světě na severu Země, kde mají stromy tisíce let a mezi nimi pomalu a mimo náš čas procházejí velká Zvířata. Klidně přihlížím tomu, jak obraz Borose Šnajdera, entomologa a tafonoma, bledne a rozfoukává se, zůstává z něj jen absurdní šedivý cůpek visící ve vzduchu. Všechno pomine.
Moudrý člověk to ví od samého začátku a ničeho nelituje.“ (Str. 171)

Tentokrát mluvíme o příběhu téměř detektivním. Svérázná stará paní Dušejková, která ho vypráví, žije v bezejmenné osadě nekolika domů, rozházených po větrné Plošině poblíž hranic Polska s Českem. Domy majitelé používají jako letní byty, přes zimu jim na ně paní Dušejková dohlíží. Postupně nahlížíme do jejího uvažování, dozvídáme se o jejím astrologickém bádání a ověřování všemožných hypotéz. O její lásce ke zvířatům a marném boji proti zabíjení, proti lovcům.

„Smutek, velký a nikdy nekončící smutek za každé mrtvé Zvíře. Po jednom přijde druhé, takže mám neustále smutek. Je to můj trvalý stav. Klečela jsem na zkrvaveném sněhu a hladila drsnou srst, studenou, ztuhlou.“ (Str. 104)

O zaobírání se jmény, o dávání nových, přesnějších jmen.

„Jmenovali se Studničtí. Dlouho jsem přemýšlela, jestli je mám nazvat svým jménem, ale potom jsem si uvědomila, že je to jeden ze dvou mně známých případů, kdy jméno odpovídá svému nositeli. Byli to lidé ze Studny, lidé, kteří do ní už před dlouhou dobou spadli a teď se na jejím dně snažili žít. Protože si mysleli, že studna je celý jejich svět.“ (Str. 59)

Prakticky všechno v jejím světe má jméno – zdravotní problémy jsou Potíže, srnkám říká Holky, i zvíře je Zvíře. A ačkoliv velká písmena nemám rád a beru je jako jeden ze znaků jak rozpoznat špatnou knihu o duchovnu, tohle je první kniha, kde mě nerozčilovala. Ona tu totiž dávají dokonale smysl, ukazují význam, jakou daná věc hraje ve světě vypravěčky.

„Na to mě zachvátil Hněv, skutečný, dalo by se říci, že Boží. Propukl někde uvnitř horkou explozí. Cítila jsem se dobře; zdálo se mi, že se vznáším, sledovala jsem malý velký výbuch ve vesmíru svého těla. Hořel ve mně oheň, neutronová hvězda.“ (str. 69)

Když se v kraji začnou objevovat podivné vraždy, u nichž jsou navíc vždycky nějak přimíchaná zvířata, skoro jako by se – konečně – vzbouřila, není divu, že se o to paní Dušejková se zadostiučiněním zabývá, že hledá souvislosti, nahlíží do horoskopů, buduje svou hypotézu...

Kniha se mi rozhodně líbila – ne pro detektivní zápletku, ta není nijak složitá, děj také není strhující, hltat ho pravděpodobně nebudete, ale kvůli duševnímu světu, který vykresluje. Kvůli svéráznosti, kterou budete chápat, které budete rozumět.

„Pro lidi v mém věku už nejsou na světě místa, která by milovali a kam by opravdu patřili. Přestala existovat místa dětství a mládí, vesnice, kam jsme jezdili na prázdniny, parky s nepohodlnými lavičkami, kde jsme prožívali prvné lásky, stará města, kavárny, domy. Ještě bolestnější je, zachovala-li se jejich vnější forma, protože pak tato místa připomínají skořápku, která už nic neobsahuje. Nemám se kam vrátit. Připomíná to vězení. Obzor toho, co vidím, jsou zdi mé cely.“ (Str. 160)

A samozřejmě kvůli myšlenkám, které se tím světem proplétají.

„To na lidech nejvíce nesnáším – chladnou ironii. Je to velmi zbabělé; všemu je možné se vysmát, vše je možné ponížit, do ničeho se nezaplést, nijak se nezavázat. Být jako impotent, který nikdy nezažije rozkoš, ale udělá všechno, aby i ni připravil ostatní. Chladná ironie je základní zbraní Urizena. Výzbroj nemohoucího.“ (Str. 91)

Recenze Bára Gregorová.

nakladatelství Host, Brno 2010, ISBN 978-80-7294-392-0, cena 289 Kč