„Jak tady je, přemýšlím. Rodíme se ve městě a neznáme nic jiného. Jedni přicházejí na svět nahoře, v slunečných oblastech, jiní dole, bez světla, lidské houby. Všechno se stává jen jednou a my sami jsme jednorázoví. Nebyli jsme, než jsme se narodili, a nebudeme, až zemřeme. Ráj - to je digitální sen. Nikdo nás nespasí, nenapraví, neučiní nám zadost. S každým dnem se stáváme ještě bezradnější.“ (Str.74)

Na hliněných tabulkách, popsaných klínovým písmem, se zachovala řada vyprávění o Inanně a dalších sumerských bozích, jsou to asi vůbec první zapsané příběhy. Olga Tokarczuková velmi citlivě a dovedně do hlavního mýtu, sestupu Inanny do podzemí, zakomponovala i další dva - o stvoření světa a o předání moci Inanně bohem Enkim. Celek rozhodně dává smysl.

Stručný nástin - bohyně Inanna a její sestra, dvojče, vládnou každá jinému světu, Anna In tomu našemu, sestra zásvětí.

„Pak, když nastal čas porodu, ta, která vyšla první, dostala víc. Byly jí vyhrazeny domy smrti, nářky, bolest, temnota a prach. Vzala si to nejdůležitější - základy světa, jeho vlhké sklepní jeskyně, nitro lidského těla, konečný rozsudek. Věčnost, nezávislost, sanace, dokumenty osvobozující od účinků času, chladnou neutralitu, privilegium nebytí na mapách světa. Pasy psané neviditelným písmem, razítka z vody. Nakonec ale každý tu zemi navštíví.“ (Str. 19)

Inanna postupně začíná slyšet volání a úpění své sestry a vydá se za bránu, z níž není návratu. Proč to dělá a čeho chce dosáhnout, to nikdo neví, ale zastavit ji nelze. Ještě než se ponoří do hrobů světa, vydá pokyn své věrné služebnici a průvodkyni Nině Šubur, aby se - pokud se Inanna nevrátí - po třech dnech vydala požádat Otce o pomoc. Jenže všichni tři ji postupně odmítají, nechtějí porušit řád světa, nechtějí pro Annu In nic vykonat, Nina Šubur postupně zkouší další a další, až ji někdo navede na Matku. Tady musím podotknout, že to sice zní absurdně, více otců, zapomenutá matka, ale jsme v mýtu a bohové reprezentují tvůrčí síly. Takže ona matka, Ninma, není jen tak někdo. To ona hýbe světem, bez ní není nic:

„Vrátíš se teď nahoru k otcům. Postavíš se před ně úplně beze strachu. Zopakuješ jim moje slova, dobře si je zapamatuj. Řekneš jim, že jestli se Anna In nevrátí, nehnu už ani prstem, znehybním, že se přestanu o všechno starat. Řekni jim, že dokud se ona nevrátí, nevzejde ani jedno semeno, sklady neopustí ani nejmenší krabička zápalek, ani to nejmizernější zařízení. Že ustanou roční období a slonce se zastaví v půli cesty, budou vládnout prázdnému světu, pochlebovat sobě samým. Všechno znehybní. Zastaví se továrny a zůstane stát celá doprava. Na nic bude jejich logistika. Budou sčítat prázdné sloupce, přičítat nuly. Žádný nástroj nevydá zvuk, noty budou hluché, zavládne ticho. Zničím slovní druhy, zmatu jazyky. Nepadne žádné slovo, nikdo nebude schopen složit smysluplnou větu. Budou tak nanejvýš opakovat donekonečna své nudné 'Jsem', ale ono už ničím nepohne. Výtahy nebudou jezdit ani nahoru, ani dolů, ani do stran, rikšaři přestanou vozit, sloužící přisouvat židličky, dojde papír k vedení účtů a vypíší se všechny propisky, kabely uschnou, trubky se vyprázdní, kohoutky zrezivějí, voda se prodere přes zkřehlé hráze a zalije městská patra, vzduch rozbije skla v oknech.“ (Str. 82)

Teprve pak se podaří Inannu z hrobů dostat, její sestra ale požaduje náhradu a vysílá s Inannou hordu démonů...

Modernizace se podařila. V Sumeru existovaly městské státy, zde je to jedno obrovské město, šplhající se po stovkách a tisících pater ke světlu, čím výše, čím víc přirozeného světla, tím vyšší postavení. Výtahy a dráhy. Mraveniště... Staří bohové tvoří stále, ale moderními prostředky. Slovem a médii, ve virtuální realitě (nebe pro každého). Ztělesnění bohyně matky nacházíme na periferii, tam kde jsou sklady zásob a skleníky.

Jiné aspekty mytologické zůstaly. Třeba čas - většina vyprávění je kdesi v budoucnosti, ale spousta scén se mohla odehrát kdykoliv a kdekoliv. Nebo vypravěči. Tak jako životní příběhy vyprávějí různí lidé, i tento mýtus je poskládán z vyprávění různých osob. Niny Šubur, vykladačky snů Anny Geštin, strážce podsvětí Netiho. Zdůrazňuje to i vyjádření „já každá, která vyprávím“. Každá, každý, kdokoliv z nás se může stát a stává součástí mýtu.