Téma domu a jeho významu se vine jako stříbrná nit celou knihou, dům je svědkem nuceného odsunu německých obyvatel (sama autorka v jednom takovém domě bydlí), dům je metafora duše, dům je místo, v němž člověk prostě je:

„Při putování je třeba zabývat se sebou, aby si člověk pomohl, musí se dívat na sebe a na to, jak do světa zapadá. Člověk je soustředěný sám na sebe, myslí na sebe, stará se o sebe. Na cestě nakonec pokaždé narazí na sebe, jako by byla vlastní osoba jejím cílem. Ve vlastním domě člověk prostě je, není třeba s ničím bojovat, ani se o něco snažit. Není třeba hledat vlaková spojení v jízdních řádech, nadšení a zklamání není vůbec k ničemu. Je možné se pověsit na věšák, a potom vidět nejvíce.“ (str. 40)

Dům. Myslím že tomu rozumím. Tomu sepětí se zemí, místem a domem.

„Řekla jsem Martě, že všichni máme dva domy - jeden konkrétní, umístěný v čase a prostoru; druhý - nekonečný, bez adresy, bez šance na zvěčnění v architektonických záměrech. A že v obou žijeme současně.“ (str. 167)

Druhé téma jsou sny. Ať už skutečné, vyprávěné hlavní hrdinkou či nalezené na specializované stránce na internetu, nebo snové stavy, představy.

„A ještě jednou to musím zopakovat - náš svět je zalidněný spícími, kteří zemřeli a sní o tom, že žijí. Na světě je stále více lidí, protože ho zalidňují spící mrtví, přibývá jich, a opravdových lidí, těch, kteří žijí poprvé, je pořád málo. V celém tom zmatku nikdo z nás neví a vědět nemůže, zda je tím, kdo jen sní život, nebo tím, kdo ho doopravdy žije.“ (Str. 115)

Kniha má magickou přitažlivost. Skutečně. Dlouho jsem přemítal, jestli se mi líbí, nebo ne, ale nedokázal jsem ji přestat číst. Je to divný svět, prazvláštní život, plný jakési neskutečnosti, ponuré tíhy. Začnete číst a jako byste se začali nořit do medu. Myšlenky váznou, ústa jako plná vaty, jen zvolna ji převalujete, vše zvláční a dlouho doznívá.

„Tak jsem uvažovala, ale je těžké o něčem uvažovat v Martině domě; je jako hubka, která vsakuje myšlenky, ještě než se zrodí. Místo toho nedává nic, neslibuje, nesvádí, není v ní budoucnost, a minulost proměňuje v předměty. Martin dům je jí podobný - stejně jako ona nezná nic, ani Boha, ani jeho dílo, dokonce ani sebe samého, nechce o světě vědět nic. Je v něm jen jeden okamžik, jen teď, ale zato je obrovský, roztažený do všech stran, nelidský.“ (str. 238)