Olga Tokarczuková: Poslední příběhy (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Olga Tokarczuková: Poslední příběhy Kniha je to o dost jiná než Pravěk a jiné časy, nejen formou - tři novely, ale i obsahem. Poslední příběhy jsou mnohem intimnější, vnitřnější a také hodně ženské. Hrdinky všech tří povídek jsou ženy a ze svého pohledu je vyprávějí.

První novela o vzpamatovávání se z autonehody u náhodných hostitelů, s omezenými možnosti způsobenými zimou a sněhem, druhá o rozjímání a pokračování v životě po smrti manžela, třetí o dlouhé dovolené v tropech. Nebo útěku z města:

„Její život se tam skládá jen z výjimek a náhod. Bydlí ve městě, které nesnáší. Stýská se jí po místech, která nemůže najít. To, po čem nejvíce touží, nikdy nebude mít. Přichází k ní to, co nechce. Její život se skládá z rozbitých budíků, když je důležité vstát včas, z přeslechnutí, když je zrovna třeba rozumět každému slovu, nezvednutých telefonů se zprávami, které nikdo neumí zopakovat (...)“ (str. 179)

Jenže to samozřejmě není ani zdaleka to nejdůležitější, brzy objevíme, že všechny tři mluví o setkání se smrtí, nejen lidskou, a o nutnosti nějak se s ní vyrovnat. O bezmoci, utrpení i osvobození.

Nebo si všimneme, jak jsou hlavní hrdinky izolované vnějšími podmínkami, jak se ve svém mikrosvětě obracejí do sebe.

Zjištění, že jde o příběhy Idy, turistické průvodkyně, její matky Parky, pocházející z pomezí Ukrajiny a Polska, a její dcery Máji, vyvsvitne jen tak mimochodem. Není to skrývané, ale ani okaté, jen podle jmen a vzpomínek na stejné věci, viděné ovšem z jiného úhlu.

Jak se v rozmluvách míhá historie dvacátého století, kruté události a boj o přežití, napadá mě, že se na třech generacích ukazuje vzrůstající svoboda a možnost svůj život řídit, rozhodovat o něm.

Hříčka s jednopísmennými názvy kapitol, které složí poselství, je vedle zmíněných souvislostí už jen třešinka na dortu.

Kniha sice je dost jiná než Pravěk, ale je také dost podobná - stylem. I tady jsou do plynulého textu vetkané hlubší myšlenky.

„Kdyby tak bylo možné prořezat člověka jako strom. Odstřihnout špatné vzpomínky a oškrábat všechnu bolest a zklamání jako mrtvou tkáň; uřezat chyby, hloupá rozhodnutí, omyly, projasnit myšlenky. A kdyby to tak šlo dělat po každé zimě, aby byl člověk v novém roce čistý a nevinný. “ (str. 128)

Co říci na závěr? Asi že tohle drsné i něžné vyprávění lze jen doporučit.

Recenze jsou poněkud rozporné, někdy žasnu, jaké nároky na knihy kladou profesionální kritikové. Ale zase je z čeho vybírat: anotace, Michala Benešová, Lucie Kněžourková, Jakub Grombíř, Petra Dvořáková.

Olga Tokarczuková: Poslední příběhy

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv