Viděl jsem před pár lety několik epizod soutěžního pořadu Amerika hledá topmodelku. Po celé Americe se v castinzích vybere deset finalistek, které se pak v jednotlivých disciplínách utkávají a po každém kole jedna z nich musí skončit. Každé kolo je organizované jako skutečná práce modelky se všemi doprovodnými těžkostmi (cestování, nedostatek času, stres). Standardní model reality show.

Co mě ale zaujalo a nad čím jsem opakovaně žasl, bylo jak si dívky po dílčím neúspěchu opakovaly mantru, že se málo snažily, že na to mají, že zítra zabodují. Což o to, obecně by si člověk měl věřit a nepřipouštět pochybnosti, ale v soutěži, kde musí některá vypadnout, kde nakonec zůstane jedna jediná a kde záleží na dispozicích, to je naprosto špatná strategie. Obzvlášť markantní to bylo v druhé sérii, kam byla zařazena i jedna modelka s mírnou nadváhou a druhá s nepříliš pěknou pletí v obličeji.

Bohužel věcí, kde záleží na dispozicích, je mnohem více než těch, kde píle zmůže všechno. A to je hranice, na niž naráží americký důraz na vlastní snahu. Základní princip, že každý má šanci a záleží jen na něm, se zkrátka nezakládá na pravdě. Každá nemůže být modelkou, všichni nemůžou vystudovat vysokou školu, nemůže každý vydělat spoustu peněz.

Neobjevuji žádnou novinku, mluví o tom např. Xenofobní průvodce - Američané, str. 19: „Americká veselá mysl má ovšem svou odvrácenou temnou stránku, jíž je skrytý spodní proud nejistoty a depresí, které tahají za nitky velké části národního obchodu a téměř celé psychiatrie. Američané mají kdesi hluboko zasutý pocit, že jim cosi chybí. Mnohé trápí pocit strachu, jsou pesimističtí a nešťastní. Naprosto převládající důraz na vítězství a na úspěch má za následek, že většina Američanů pociťuje neschopnost čelit životním výzvám, protože nejsou bohatí, silní, oslniví ani vlivní.“

Psycholog Martin Seligman dává do souvislosti pandémii deprese, projevující se rostoucí spotřebou uklidňujících léků, agresivnějšími společenskými projevy, novými fenomény jako je nakupování pro radost či pro zahnání starostí apod., s několika jevy:

„První příčinou je velký růst individualismu, který můžeme popsat jako 'velké já' a 'malé my'. O průměrně schopném člověku bychom ještě v 19. století řekli 'nebylo mu shůry dáno', a tím by věc byla vyřízena. Nějaká vyšší moc, osud či Bůh to tak zařídili, tak co se s tím trápit. Pokud je ale ve středu našeho uvažování zduřelé já, které má moc řídit svůj životní běh a naplňovat své ambice, pak každý neúspěch bolí víc. Navíc ve svobodné společnosti má každý svobodu naplnit svůj sen, takže pokud se to nestane, vnímáme to jako životní selhání.
Druhou velkou chybu vidí Seligman v přílišné, naučené sebeúctě. V západním a zejména americkém školství se automaticky očekává, že učitel povzbuzuje žáka k většímu výkonu, tím že zdůrazňuje, že je dobrý, že je schopen podat maximální výkon a nakonec zvítězit. Velmi dobře tento typ motivace známe z amerických filmů. Protože však nakonec 'zvítězí' jen malé množství studentů, mohou to ostatní brát jako prohru.“ (Václav Cílek: Dýchat s ptáky, str. 195)

Ano, rozpor mezi vírou ve vlastní šanci a realitou má nepochybně devastující účinky na psychiku.