Velká část myšlenek, popsaných v této knize je pravdivých a souhlasím s nimi. Ostatně většina ze satanského devatera je podává zhuštěně: odříkání opravdu často nevede k ničemu jinému než k psychickým problémům, živoucí existence je víc než spirituální báchorky, pokrytecké sebeklamy nebo nastavování druhé tváře.

„Neexistuje žádné zářivé nebe věčné blaženosti ani žádné peklo, kde by se smažili hříšníci. Náš den útrap je právě teď! Právě teď je náš den radosti! Pravě teď máme příležitost! Zvolte si tento den, tuto hodinu, neboť žádný spasitel neexistuje!“ (Kniha Satanova IV.2)

Odpovědnost k odpovědným, laskavost k těm co si ji zasluhují, nikoli nevděčníkům.

„Satanismus znamená dobrotu a vlídnost pro ty, kteří ji potřebují, nikoliv lásku mrhanou na nevděčníky! Nemůžeme milovat každého a bylo by směšné si něco takového myslet! Jestliže milujete všechny a vše, ztrácíte přirozenou schopnost výběru a skončíte jako velice špatný soudce charakteru a kvality. Pokud se něco používá příliš volně, ztrácí to svůj skutečný význam. Satanista proto věří, že byste měli hluboce a bez výhrad milovat ty, kteří si vaši lásku zasluhují, a nikdy nenastavovat nepříteli druhou tvář!“ (Láska a nenávist)

A druhé je samotný název. Říkat tomuto radikálnímu sebepřijetí satanismus mi připadá prostě nevhodné. Slovo má tolik konotací, že snaha ho předefinovávat je marná. Prohlášením klasického konceptu černé mše (ať už je to literární fikce, nebo ji pár šílenců někdy zrealizovalo) nesatanistickým se satanismus jeho vlivu nijak nezbaví. Egregor se nerozpustí prohlášením za neexistující. Spojení satanismu a černé mše se z literatury taky nevytratí. Prostě... nelze La Veyovým rozhodnutím a prohlášením ve dvacátém století zrušit staletí předchozí, ať už jejich vzývání Satana bylo skutečné, nebo vybájené. (Kojotova polemika k tématu)

Zbývá jen provokace. A ježto je mi cizí tricksterovský element, nevidím ani tady žádný přínos. Proč bych měl dráždit ostatní, křesťany nebo nekřesťany, mluvením o satanismu? Na jejich reakcích se nepasu a tímto agresivním způsobem je burcovat nehodlám.

Rituály jsem vzal zběžně a enochiánské klíče čili obřadní texty vynechal úplně, protože rituály - a teď mluvím obecně, ne o satanistických, ale třeba wiccanských nebo magických - nedělám a nejspíš bych je dělat ani nedokázal, sám před sebou bych si připadal trochu směšně a hodně falešně. Dramatizace, hraní něčeho je mi prostě vzdálené.

Zajímavá je předmluva Burtona H. Wolfeho, který popisuje La Veyův skutečně pestrý a barvitý život. V patnácti letech se stal druhým hobojistou v San Francisco Ballet Symphony Orchestra, rok před maturitou utekl k cirkusu jako ošetřovatel lvů a tygrů, pak hrál hudební doprovod na parních varhanách, v osmnácti letech odešel jako pomocník kouzelníka do zábavního parku, po svatbě se zapsal na studia kriminalistiky, pracoval jako policejní fotograf, pak se vrátil k hudbě a stále rozvíjel zálibu v magii. Satanskou církev založil na Valpuržinu noc roku 1966.

Celý text např. u Tomáše Odahy, recenze Jiřího Koubka a koho zajímá satanismus obecně, určitě ocení Kojotovy články.