Z recenzí jsem tušil, že tahle kniha je pěkné maso, a proto jsem se jí dlouho vyhýbal. Koupil jsem si ji až v elektronické podobě, v podstatě na zkoušku - jenže tento druh akční literatury jaksi nejde „jenom zkusit“. To se trochu začtete, pak víc, no a pak už se neodtrhnete, téma i tempo je strhující.

Hned na začátku nás čeká sugestivní popis klouzání dvou někdejších příslušníků elitního komanda po společenském žebříčku. Ostranski patřil mezi 50 nejlépe placených žoldáků světa a teď? Jako hlídač v hypermarketu opět selhává, peněz je čím dál méně a nejhorší je dívat se, jak pětiletý syn a žena strádají. A major Kuffenbach, dříve velitel komanda, je na tom stejně. Ve chvíli, kdy po dalším vyhození z práce začínají uvažovat o dalším sestupu a kariéře popelářů, se jako zjevení objeví nabídka.

„'Takže,' řekne. 'Znalostí vašich jmen a minulosti jsem dokázal, že jsem z branže, předvedením peněženky zase, že jsem ve vatě. Můžeme tedy přejít k věci? Omlouvám se, ale čím jsem starší, tím mám méně trpělivosti. Přestože by to mělo být naopak.'
To je rozumný úvod. 'Vybalte to,' řekne Kuffenbach a doufá, že muž bude prachatý teplouš vysazený na vojáky ve výslužbě. Hlavně aby viděl, jak se Ostranski bude rozhodovat. Ale má smůlu.
'Chci si najmout vaše komando,' říká muž.
'Ne,' odpovídá Kuffenbach okamžitě.“

Jenže... klouzačka má příliš velký spád a patnáct milionů je silný argument. A tak se komando dá dohromady a vyrazí do akce. Odstřelovač Denis Alexejevič Vorošilov. Šílený doktor Holofaust. Univerzální voják Adam Ostranski. Mladý a zcela nezkušený Lukas Lambert. Pod velením Martina Kuffenbacha.

Něco se ale strašlivě zvrtne a prakticky okamžitě jsou všichni mrtví. A pak...

„Nejdřív dorazí čich. Puch je jako rána kladivem. Výkaly, krev, hnijící maso a zoxidované zvratky vyvolají dávivý reflex.
Pak se vynoří hmat. Ukáže se, že řícení není jen pocit (něco jako když sebou po sedmnácti pivech prásknete na postel a propadáte se vesmírem), ne, řícení je drsná realita se vším, co k tomu patří: vítr šlehá do obličeje, svah rozdírá holá záda, nehty se lámou, jak se ruce intuitivně snaží něčeho zachytit.
Hmat prozradí, že svah má hrbolatý povrch, něco jako roztavený a opět ztuhlý vosk, že se po stranách zvedá jako dno koryta a že pod dlaněmi jsou cítit drážky. Vedou souběžně se směrem pohybu.
Hmat mu také ozřejmí, že ono thud dělá jeho hlava, která v pravidelných intervalech naráží na svařené švy (zřejmě spojující jednotlivé kusy koryta?).
Zrak si dává na čas. Tma je kompaktní a neprostupná. Hodně dlouho se nic neděje – a nakonec se místo zraku vynoří někdo jiný: strach. Oslepl jsi, zajásá morbidně.
(...)
Tentokrát blekotání paniky přehluší hmat. Ohlásí, že oblé vrcholky drážek se pod tělem zaostřují.
Představivost vykreslí plastický obraz: Jede obrovskou rourou. Po vnitřní stěně ubíhají drážky se zakulacenými vrcholky – jako tapeta se vzorkem valchy. Vrcholky se zašpičaťují, až dosáhnou žiletkové ostrosti. A pak rozřežou temeno, záda, předloktí, dlaně, zadek a paty na kost. A pokud se roura začne zužovat, oblé stěny a strop ho sevřou a rozříznou shora a ze stran: obličej, uši, hruď, ramena, břicho, penis, stehna, lýtka i prsty u nohou. A když budou vrcholky drážek dostatečně ostré, neskončí to u kostí.
Zužující se potrubí ho rozřeže na nudle. Jestli někdy dorazí dolů, tak jenom jako slepenec krvavých makarónů.“

A tohle je jenom začátek. Tunel, ale na konci není světlo, ne, na konci je úplně jiná realita.

„Jiní démoni zase nařezávají žiletkami kůži na zádech – opatrně a jemně, linky jsou tenké, jako když se šmiknete při holení. Démoni vezmou záhyb kůže, natáhnou ho od masa a probodnou háčkem. Kůži strhávají z vřískajících zajatců v pruzích – navíjejí je z těla na posuvný buben. Další démoni stříbrnými lžícemi vydloubávají oči. Další kombinačkami vyviklávají z dásní zuby.
Nejhorší je, že to nepůsobí jako mučení. Nikdo se sadisticky nepochechtává, nikdo si utrpení zajatců neužívá – spíš to vypadá, že démony křik a vzlykavé prosby unavují. Získané suroviny putují do dalšího přístřešku, kde se v obrovských barelech sublimují.
Ne, nepůsobí to jako mučení.
Spíš jako manufaktura.
Kuffenbach cítí, jak mu naskakuje husí kůže.
Démon, který se propracuje na konec klecí, se rozvalí ve zpuchřelém safari křesílku, zapálí si cigaretu a počká, až nehty, oči, zuby a pokožka zase dorostou.
A začne znova.“

Peklo. Jenže taková skupinka profesionálů se jen tak nevzdává...

Jak už jsem zmínil, kniha je zatraceně čtivá, je to čirá akce. V několika ohledech však vybočuje z řady podobných titulů.

Umístění do pekla není tak výjimečné, v poslední době peklo zažívá renesanci, výjimečná je ale brutalita a nechutnost, tolik detailních popisů jen tak někde nenajdete. Nutno ale poznamenat, že pokud mluvíme o pekle, skutečném Pekle, které si své jméno zasluhuje, nesmí to být žádná idealizace, tady je vlastně nepřiměřenost přiměřená. Čtení jsem ale zvládal celkem dobře, zakolísal jsem jen při mučení Ostranského.

(Po Branách Meonu, kde se dočtete o zvěrstvech skutečných, ne jen literárních, člověk získá odolnost.)

Fascinující je, kolik toho dokázal Štěpán Kopřiva získat z jednoduchého nápadu - že v pekle není (kromě obtížně a draho propašovaných výrobků ze Země) k dispozici nic než lidská těla. Vyrábí se z nich všechno, od domů po vozidla, obrazovky z očí, místo skla sklivec, místo keramiky tepnokeramika, kožogelové tašky, střeva plněná směsí argonu a neonu místo skleněných neonových trubic... Úplný ohňostroj perverzních nápadů.

„Ostranski pochopitelně nic netuší o místním objevu Ivana Kondakova zvaném transpolymerizace (vedle níž se Kondakovovo životní dílo - dimethylbutadienový kaučuk - může jít zahrabat. Neví, že transpolymerizace dokáže zrušit to, čemu Kondakov poněkud dětinsky říká krystalická mřížka duše, a udělat z asfaltu amorfní látku s de facto nekonečnou natahovatelností. O tom Ostranski nemá ani ponětí.
Ale ví, co vidí: lidské tělo obrácené naruby a nafouknuté heliem do čtvrtkilometrové velikosti.
Vidí, jak na boku plavidla pulzují osmdesátimetrové plíce zalisované do potahu. Vidí potrubí žil tlustých jako ropovod Družba. Vidí póry velké jako kruhy v obilí. Vidí nápis z kůží Masajů, který hlásá, že tento král vzduchu a temnot se nazývá Jon Brower Minnoch. Vidí deštníky cestujících, na které z dýchajícího potahu mží jemný krevní déšť.“

Další neobvyklost je v kulturních zmínkách, je tu hromada... ne. Hora odkazů, od Zarathuštry po Jennu Jameson. Díla filmových režisérů, knihy, historické postavy, popkultura, věda, anatomie zejména.

„'Hele, dejme tomu, že jsme doopravdy v pekle. Máš tady všechny hajzly, co kdy umřeli. Víš, co by se s nima všechno dalo dělat? Víš, jaká by tu mohla bejt prča? Mohl bys vykolíkovat válečný pole, vycvičit jednotky a pustit proti sobě Napoleona a Hitlera - nebo ještě líp Sun Cu a von Clausewitze. Mohl bys dát Eifellovi materiál na padesát věží, ať něco vymyslí. Mohl bys nechat Goebbelse navrhnout reklamní kampaň na dámský vložky. Mohl bys Shakespearovi pustit filmy Davida Lynche a Quentina Tarantina a pak ho nechat napsat Othella 2: Jagovo buznobraní. Mohl bys Johna D. MacDonalda donutit, aby dokončil Černou hranici pro McGeeho. Mohl bys nechat Marxe šéfovat finančáku, Mozarta dělat beatbox a de Honnecourta vynalézat asfalťácký perpetuum mobile. Takový možnosti! Takovejch lidí! A co s nima ty debilové provedli? Udělali z nich potrubí. A baráky. A stromy. Tomu se říká fantazie.'“

Ta naplněnost je místy až chlubivá, Gappu řítící se na Honšů možná leckdo zná (já neznal), ale troufnu si tvrdit, že „uširo mavaši geri“ je informace nadbytečná. Také technických detailů, třeba zbraní, je na pár místech o fous více než je třeba (ano, autor musí znát všechno, ale čtenáři to servírovat nemusí, pro něj jsou důležité spíše náznaky, že autor opravdu ví, o čem píše).

Všiml jsem si také dobře zvládnuté kompozice, kniha je hodně pestrá, střídá různé vyprávěcí modely - tu vidíme jednu situaci dvakrát za sebou, pokaždé očima jiného aktéra, tam se zase o chybějícím kousku děje dozvídáme až po chvíli, retrospektivně, pak je zase epizoda vyprávěná záznamy z vyšetřování, časté dialogy text oživují.

Za zmínku stojí psychologie postav, každá má něco, co značně ovlivňuje její chování a dokud nám není motivace poodhalená, chová se překvapivě či iracionálně.

Kniha je to vlastně výborná - ovšem jen pro největší tvrďáky.

nakladatelství Crew, Praha 2009, ISBN 978-80-87083-40-6, cena 199 Kč (eBook)