Viděla jsem v úřadech a čekárnách viset nápisy: Možna nemůžeš ovlivnit CO děláš, ale rozhodně můžeš za to, JAK to děláš.

Prodavači v supermarketech se usmívají a narovnají nákup do tašek. Uštvané kasírky v pražské Bille sotva zvednou oči, a fronta často taková, že si lidé šlapou na nohy. Proc si to ony i my necháváme líbit???

Takže teď přecházím k dalšímu bodu. Dokážu-li něco dělat DOBŘE, mé okolí mne respektuje. A já mohu respektovat své okolí. A požadovat slušné zacházení... Frustrovaný člověk je desperát, nevypočitatelný, nespokojený se sebou i ostatními. A tito deptaní lidé se daleko hojněji vyskytují u nás než v Americe. Lidé v USA se k sobě chovají ohleduplně. A to dvojnásob platí na silnicích. Nikdo riskantně nepředjíždí, dodržuje se přednost a samozřejmě maximální rychlost. Při jízdě na kole mne uvádí do rozpaků, když různá velká auta jako Dodge spořádaně čekají v boční ulici až zvolna přejedu. A ještě se usmívají. Zkusit to doma, tak řidiči budou v lepším případě brzdit a nadávat, v horším mne smetou...

Takže toto mne vede k následujícímu - Ono I can do it platí. Jde o to stanovit si rozumné cíle. Každý člověk může dokázat mnoho, má-li silnou motivaci. Škola má pomoci rozvíjet jedinečné schopnosti každého, naučit ho učit se a pracovat sám na sobě.

Uvedu příklad. Měla jsem kdysi v první třídě spolužáka, který koktal, byl dyslektik a dalsi dys. Tehdy se to tolik nesledovalo, byl nalit do kadlubu výuky jako každý jiný. Nešlo mu skoro nic dobře, ale přece jen v něčem vynikal. Rád recitoval básně. Zrudl a přeříkával se, ale bylo vidět, jak je má rád. Dodnes pamatuji Jan Čarek: Cestička k domovu známě se vine...Paní učitelka mu skákala do řeči, důsledně opravovala výslovnost, a pak řekla za tři, aspoň ses to naučil. Ale on to lépe říct nemohl... Typická ukázka limitace dispozicemi. Americký učitel by jej pochválil až do nebes (u vědomí toho, že je to jediná věc, kde může chválit) a pak dodal: „Je vidět, že se ti básnička líbila, můžeš nám říct proč?“ Ten hoch by určitě něco řekl, o věcech , které máme rádi i rádi mluvíme. A pak by jej učitel dal třídě za vzor, jak rozumět poezii.

Toho hocha jsem potkala znovu po mnoha letech. Byl lesním dělníkem, v horách, kde vyrostl. Říkal, že nejraději vysekává mlází na moravsko polské hranici. V naprosté samotě. A dosud čte basničky, o přírodě, rýmované. Rodinu nezaložil. Přiznal, že ve škole trpěl, byl terčem šikany ze strany dětí a vlastně i učitelů.

Proč by nemohlo být životním úspěchem dělat rád lesního dělníka či jiné běžné povolání? V tom přece může uspět každý. A mnohem lépe než dřív. Rozhodně bych 19. století neglorifikovala. Jakou šanci v něm měly ženy??? Neměly ani volební právo !!

Já vím, peníze, společenská prestiž. A neustálé přesvědčování, že vše je great. Po několika měsících v Americe začínám vždy věřit, že ani čeští politici nejsou tak špatní a my jsme hrdá a respektovaná země, člen EU. Ostatně, proč by tomu nemohlo ksakru tak být? Tedy až na ty současné politiky. Mimochodem ale, on ten Fischer není úplně zahozeni. Asi již na mne zaciná ten 'great' brain washing působit.

Na druhou stranu, neustálé skuhrání a nadávání, jak je všechno blbý, to je také brain washing, jenže naopak.

Rozhodně myslím, že optimismus a pozitivní myšlení spíše prospívají a škodí jen málo.

sth