„Již neobnovíme výbojů, za něž se sedí v šatlavě, již jich neobnovíme, ale ani v míru není veta po statečnosti, Kozlík se dá přemoci leč smrtí.“ (Str. 106)

Kniha zachycuje epizodu ze života loupeživého rytíře Kozlíka. Práce jeho bandě nevoní a tvrz Roháček je vypálena co deset let. A právě se blíží trestný pluk vyslaný králem. Kozlík pošle žádost o pomoc k Lazarovi, sousedovi a podobnému kumpánu, ten je však připraven podvolit se králi, vyplatit své hříchy, a pomoc odmítne. Souhrou okolností se k sobě dostanou Kozlíkův syn Mikoláš a Lazarova dcera Markéta, a také syn německého hraběte Kristián a Kozlíkova dcera Alexandra.

Vzplane láska – ale jaká by za takových podmínek mohla být jiná, než tragická? Alexandřina duše je rvána na kusy rozporem mezi láskou – a odporem k změkčilosti mladého hraběte. Markéta se zmítá mezi oddaností Bohu, kouzlem lásky a hříchem. Mikoláš ze všech sil následuje svou vášnivou mysl, ať už je to láska, vzdor otci či sebevražedný útok na boleslavskou věž… Nemůže to skončit jinak, než špatně.

„Učiňte lidé, v závrati svojí moci vše, a učinili jste jen maličko. Nic, neboť poroučíte ubohému tělu. Vy poroučíte, ale Bůh vládne. Vodí duši po nepřístupných cestách a káže jí vykonati skutky začasté nevyličitelné a přehrozné. Domníváte se, že jste porozuměli světu, ó pýcho, což neslyšíš sykot hada, který je blízko?“ (Str. 163)

Ale co si čtenář odnáší, co mu chtěl básník říci? Inu, že láska je nejsilnější, že dává smysl i uprostřed smrti, že díky ní život pokračuje.