Poklidné lázeňské městečko devíti pramenů, Krokovy Vary, je na začátku velikolepého měsíce června vytrženo ze své letargie příjezdem kouzelníka Arnoštka a jeho pomocnice Anny. Komedianti vůz postaví na náměstí a uspořádají několik představení; zároveň ovšem poblázní většinu obyvatel.

Tři přátelé, Antonín Důra, provozovatel říčních lázní na řece Orši, kanovník Roch a major Hugo, zažijí každý svým způsobem dobrodružství s Annou; Antonínova žena Kateřina prchá k Arnoštkovi a děje leccos dalšího. Leč s kouzelníkovým odjezdem se rozbouřená hladina uklidňuje, město se vrací k líné předletní atmosféře a tři přátelé ke svým disputacím. I Kateřina, která se nakonec obrátila k domovu, jen nostalgicky hledí za odjíždějícím vozem:

Ach, ach, ach. Jak je krásné kouzliti ohně a po šírém světě si pohrávati malými oblými věcmi. Jak je krásné počítati dny do tří a míjeti město po městě!

Jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovati je znovu a znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane.

Lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz! Vizte mě, divákové, jak oděna jsouc trikotem flanderským podpírám Arnoštka, neboť je to slaboučký kouzelník.

Jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým. (str. 98)

Vančuru můžete buď milovat, nebo nenávidět. Já mu dlouho nemohl přijít na jméno, ale jak jste už jistě pochopili, teď si způsob jeho psaní užívám.

Aktualizace 16. 7. 2019: Kniha, k níž je nutné se vracet. Teprve při opakovaném čtení a užívání vyjdou najevo další věci či motivy.

Třeba to, že humornost je daná kontrastem mezi banalitou výroků či situací a vznešeným jazykem. Disputuje a krasořečí se nad vším, od počasí po jídlo, a je to vlastně úsměvné…

Díky knize Jany a Bohuslava Hoffmannových Český jazyk / Česká a světová literatura jsem se také dozvěděl, že dílo spadá k poetismu, tedy směru, který programově chtěl oblékat realitu do básnického hávu, a že do textu Vladislav Vančura dokonce jednoho poetistu vetkal. Jednak samotnou zápletkou (není Arnoštek vlastně podivuhodný kouzelník?) jednak výslovně, neboť Anna se jmenovala za svobodna Nezválková; a její otec, jenž byl veliký hříšník, všechno uměl a skládal krásné básně.

Aktualizace 16. 2. 2023: S každým přečtením si všímám dalších detailů.

Co chcete říci, mistře? zeptal se kanovník, zdá se mi, že jste na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé. (Str. 16)

Kromě vybroušených poznámek třeba toho, jak rozporně vzhledem k očekáváním a dosavadním zásadám zachovají se všichni tři hrdinové. Kanovník Roch, ponořený v knihách a vládnoucí jazykem se serve tak, až má ucho natržené; major, který by nepochybně Arnoštka zneškodnil levou zadní, nechá se od něj zmrskat holí a Antonín… přijme svou choť zpět.

Antonín kráčel uprostřed. Antonín dosti veliký, aby zhášel lucerny bez žebříku, nepřehlédnutelný, vzpupný pro své rozměry, mluvka, nedočkavý a bez peněz. Antonín, jemuž mlčení nebylo příkazem, jal se tu uvažovati o kouzelnících, přepínaje trpělivost svých přátel a hrubě se mýle v podstatných věcech. (Str. 36)

Kouzelná knížka to je.

Cítím živě, děl major, že žvaníte, mistře, zdály se vám snad kozelce nedokonalými? (Str. 44)

Odkazy: