Jaký to skvost jsem našel v antikvariátu! Vladislav Vančura je asi nejznámější svou lehkou novelou o létě, jehož způsob zdá se býti poněkud nešťastným, ačkoliv jeho spisovatelský záběr byl mnohem větší. Každopádně v užívání jazyka českého byl mistr nad mistry a kniha Hrdelní pře aneb Přísloví to jen potvrzuje. Květnatý a hravý způsob řeči hlavních postav je pohádkově malebný; myslím, že i dramatizace by se mohla vydařit.

Proč Hrdelní pře? Protože poklidný život pánů Skočdopola, vysloužilého soudce, Zazabouchy, Vyplampána a vypravěče notně rozvíří navrátivší se Půlpytel, propuštěný vězeň, jenž před devíti lety stál před porotou za údajnou vraždu a byl osvobozen. Ihned se spolu pustí do křížku a - alespoň mezi sebou - proces obnovují, durdí se a hádají, shledávají důkazy a vyvracejí je, spřádají teorie a snáší nápady.

Proč Přísloví? To je teprve zajímavé - téměř v každé promluvě je nějaké známé či historické přísloví zamotáno. Možná si vybavíte tetu Kateřinu ze Saturnina nebo božského pěvce Lumíra z Dívčí války, ale zatímco jejich vystupování je poněkud prvoplánové, zde jsou rčení přirozenou součástí textu.

„U všech všudy, jaké je to vypravování! Vždyť nám ty pestré příhody zkakraholtěly, že v nich není místa pro slušnou větu, vždyť se nám v tom Vyplampán nevyzná! Ďas ví, v jaké vodě mě baba koupala, ale jakkoliv se říká, že pes neštěká pro ves, ale pro sebe, dám si pozor a koupím pod pachole slušného koně. Jen zvesela, chasníku! nic nezklektej ani nezkačkuj, a pokud stačí tvá hubená mysl, buď obšírný a jasný! Pokus se lépe pokračovati.“ (str. 52)

Lépe pokračovati? Vždyť už toho mnoho nezbývá; dalo by se jistě do hloubky rozebírat, co kde Vančura ukryl, využil či ironizoval, ale od toho jsou úvody nebo doslovy zasvěcených, my laici si můžeme dovolit klouzat po povrchu a vychutnávat si hrátky i obraznost jazykovou. A nakonec se nechat překvapit rozuzlením [mrknutí].