Svatý Jiří je městečko, kde se čas zastavil. Zastavil v dobách, kdy přišli věrozvěstové, Bůh držel své lidi v náruči a oni konali zázraky, bezděčně a přirozeně. I dnes všichni umí běhat po hladině vody, projít polem a nic nepošlapat nebo se vyhnout kapkám deště. Marie s prsty měkkými jako mech snímá z lidí bolest a nemoci a posílá je po proudu řeky. Kameník Vincenc Lamač těží a opracovává kámen zvukem své železné píšťaly. Rybář Jonáš Ryba rybám našeptává říkanky, aby se nechaly chytit…

V okolním světě ale čas a pokrok plyne dál. Něco samozřejmě do Svatého Jiří proniklo, ostatně i místní pravidelně vyrážejí do města nebo dál do světa, a když se vracejí, přinášejí novinky. Jen ty svoje místní zvláštnosti si nechávají pro sebe.

„Já se nebojím, vše je tak, jak má být! Přesně tak jak má být!“ zopakoval dvakrát po sobě kněz možná proto, že o tom chtěl přesvědčit především sebe. „Sám nevím, jestli chráním svět, nebo je,“ vyřkl, jako by se omlouval za malý podvod, ke kterému Odyssea právě navedl, „oni jsou z jiné stránky Boží knihy. Nelze je vzít a vložit do jiné kapitoly, zničilo by to buď je, nebo svět a já chovám lásku k nim i k těm bližním za horami. Navíc, obávám se, že svět je moc veliký, širý a silný… “

„Je, to vím… “ (Str. 32)

Teď se ale děje něco víc. Venku bují a kypí pokrok, vědecké i technické objevy, společenské novinky, přichází nové století. I ve Svatém Jiřím se objevují nezvyklé události, které se příčí dosavadnímu fungování. Kněz Metoděj je sleduje a zapisuje, neví ale co s tím.

„Toto je taková rajská zahrada. Zahrádka Boží. A lidi jsou zde jak ty lilie polní. Co když se Jeho,“ podíval se kamsi nahoru, aby zdůraznil, že slovo „Jeho“ myslí s velkým počátečním písmenem, „záměr nezdařil nikde jinde na celém světě, jen zde? A co když je to jen proto, že to tu zatím chránily hory a kruté zimy? Co se stane, až sem vtrhne toto století? Cožpak nemám povinnost chránit tento Boží kout, když znám jeho cenu?“

„Nové století se sem přece jen dostane. Tomu se ani toto údolí nevyhne. Možná přišlo už se mnou. Víte to stejně dobře jako já.“

„Já vím, ale myslel jsem, že to bude tak nějak postupně, šetrně, klidně, po našem, že to bude, až budeme připraveni… “

„Tak je možná na čase být připraven… “ (Str. 85)

A pak se vrátí Odysseus Pastýř, po patnácti letech. Je to jako zmrtvýchvstání! Totiž místní, když vyráží na cestu, zapalují svíci. Komu dohoří, ten se nevrátí, protože ve světě zemřel. Jejich předpovědi jsou tak spolehlivé, že podle nich kněz zapisuje úmrtí do matriky a strojí pohřeb. Odysseus je první výjimka – a největší znamení. Jeho svíce dohořela před patnácti lety… a teď je zpět.

A aby toho nebylo málo, blíží se další problém v podobě nového snaživého a hnidopišského matričního úředníka. Problém dost kritický, protože nový pán si předsevzal při týdenní inspekci vyšetřit všechny nesrovnalosti v matrice, udělat školní inspekci – a přitom by mohly prasknout všechny ty zázraky…

---

Mimořádně podařená kniha; číst ji byla taková radost, že jsem vysloveně šetřil stránkami a každou kapitolu si vychutnával.

Jak naznačil úvod článku, jedná se magický realismus, ale specifický, žádná kopie latinskoamerického, to už bych ho spojoval spíše s Olgou Tokarczuk (Pravěk a jiné časy). Kouzla jsou tu přirozenou součástí života a je velmi snadné je čtenářsky přijmout.

Hned od první stránky zaujme vyzrálý, suverénní styl; těžko uvěřit, že se jedná o autorovu prvotinu. S nadhledem a laskavostí popisuje všechny peripetie, nechybí ani humor, a tak je i vyprávění o smutných událostech konejšivě hladivé.

Ke stylu patří ještě také to, jak autor pracuje s tajemstvím – řadu věcí ponechává nedořečených (Jak to, že Odysseus nezemřel, třeba? A jaké byly ty jeho smrti, na které si vzpomínal?), což jednak vyprávění nevadí, jednak dodává plastičnosti. Potvrzuje to, že postava vedla i jiný život než na stránkách příběhu.

Je patrná výborná znalost reálií, úředníků, tehdejších firem i změn, šikovné využití vynálezu plyšového medvídka.

Líbily se mi vzpomínky z cest, umně zakomponované v podobě deníkových zápisů, které odkazují na české světoběžníky a dobrodruhy, a Odysseovo zmoudření, ke kterému patnáct let toulek napomohlo.

Také poznámky a zamyšlení o životě:

Metoděj byl docela rád, že už došli k jeho stavení, protože nevěděl, co mu na to má říct. Obvykle se radám nevyhýbal, ale věděl také, že zamilovaným radit nelze. Buď jim rostou křídla, nebo boule na hlavě – radou ani jednomu z výše jmenovaných úkazů předejít nelze, tak jen dodal: „Uvidíme se odpoledne.“ (Str. 133)

O tom, co se stalo indiánům:

(… ) i zde žili lidé, co uměli chodit po vodě, naslouchat větru a snímat z lidí bolesti měkkými prsty. Nebyli stejní jako my, mluvili řečí, co neznala tolik slov, chovali se hrubé a násilnicky, ale v čemsi se nám podobali a teď jim moderní doba jejich životy vzala. Vzala jim přesně to jediné, co je spojovalo s lidmi tam u nás, a učinila z nich stíny zavřené v rezervacích. Dobu z toho nelze vinit, ta jde dál hlava nehlava, jen oni se jí nemohli přizpůsobit. Nemohli, protože to nedovedli, a nemohli, protože jim nikdo neukázal cestu. Stali se zbytečnými vzhledem k časům, které je dostihly. Divnými, neslučitelnými, jinými. Nedovedli být sami sebou a nedovedli se stát námi, těmi, co přišli s časem. Usnuli ve ztraceném světě a neměli sílu spasit sebe ani ty druhé. (Str. 156)

O cestách:

Měl rád dlouhé cesty. Radėji než cíle, k nimž vedly. Cesta nic nežádá, na cestě je všechno dané předem, cesta nevyžaduje rozhodování ani řešení, cesta nechává člověku čas na to, aby ho doběhla jeho duše, mívající obvykle zpoždění, a aby ho předběhly jeho myšlenky, které u moudrých a klidných lidí vždy mají před přítomností náskok. (Str. 204)

Nostalgie po kouzelných časech, smutek nad koncem zázraků – ale i naděje a těšení se na zázraky nové.

Příběh nakonec vyústí v detektivní humoresku se skoro až divadelní zápletkou. Výměny, záměny, nástrahy a léčky – a dobrá věc se podaří. Pak už i Svatý Jiří může kráčet vstříc novému století…

P. S. Dopsal jsem článek a začínám číst knihu podruhé. Je to dostatečně silné doporučení?

Odkazy:

• Letnice v ČBDB
• Letnice v Databázi knih

HLAUČO, Miroslav. Letnice. Praha: Paseka, 2024. ISBN 978-80-7637-463-8.