Kniha je výbor ze 124 dopisů příteli Luciliu Iuniorovi, který byl asi o deset let mladší než Seneca a spravoval římskou provincii Sicílii. Měli se Senekou společný zájem o literaturu a filozofii, i jejich osudy byly podobné. Dopisy jsou ale zjevně psány s ohledem na to, že budou nebo mohou být veřejné, jejich myšlenky jsou jasně vyjádřené a srozumitelné, někdy i jedinou výstižnou větou:

„Ducha musíš změnit, ne povětří. I kdyby ses přeplavil přes širé moře, (...), půjdou s tebou tvé slabosti, ať přijdeš kamkoli.“ (Str. 42)

„Pokládej se za šťastného teprve tehdy, až budeš moci žít na veřejnosti, až tě tvé zdi budou jen chránit, ale nikoli ukrývat.“ (Str. 56)

„Není potupnějšího otroctví nad dobrovolné.“ (47. list)

„Nikdo není tak slabý, aby nemohl škodit.“ (105. list)

Hlavní téma je etika, morálka a stoické postoje pro praktický život. Moudrost a rozum, stojící nad věcí, poskytující jistotu a dobro.

„Neexistuje však proti osudu žádná nedobytná ochranná zeď; musíme se vyzbrojit ve svém nitru. Jestliže tato část je bezpečně pevná, může být člověk dobýván, ale nemůže být dobyt. Přeješ si vědět, jaká je to výzbroj? Člověk se nesmí horšit, ať ho poskytne cokoli, a musí si uvědomovat, že právě to, co je zdánlivě jeho pohromou, slouží k záchraně celku a je součástí toho, co dotváří běh a poslání světa. Nechť schvaluje člověk všechno, co se zlíbilo božstvu. Nechť chová obdiv k sobě a k svým vlastnostem právě proto, že nemůže být poražen, že své pohromy ovládá, že rozumem, nad nějž není nic silnějšího, ovládá pád, bolest i bezpráví. Miluj rozum! Láska k němu tě vyzbrojí proti nejtvrdším útokům.“ (Str. 120, 74. list)

Pěkně se opírá do marnosti svobodných umění, ba dokonce i filozofie:

„Kolik je i u filosofů zbytečného, kolik prakticky nepoužitelného! (...)
Dám ti příklady, kolik zla napáchají příliš mudrlantské závěry a jak jsou nepřátelské pravdě. Prótagorás praví, že stejně přesvědčivým způsobem lze o každé věci rozprávět pro i proti, a to právě i o tom, zda se dá o každé věci pojednávat tímto obojím způsobem. Nausifanés tvrdí, že z toho, co zdánlivě je, o ničem nelze říci, že to spíše je, než že to není. Parmenidés říká, že z toho, co zdánlivě je, ve skutečnosti není nic s výjimkou vesmíru. Zénón Elejský odmítl vůbec něčím se obírat; tvrdí, že nic není. Téměř stejným směrem se ubírají Pyrrhónovci, Megarští, Eretrijští i akademikové, kteří uvedli v život novou vědu: nevědět nic. To všechno zařaď do své zbytečné skupiny svobodných umění.
Jedni z nich pěstují vědění, z kterého mi nevzejde žádný prospěch, druzí odnímají naději na všechno vědění. Lépe je ovšem vědět zbytečnosti nežli nevědět nic. Oni nesvítí na cestu světlem, jímž by se zrak zaměřil k pravdě, tito mi přímo vylupují oči. Kdybych věřil Prótagorovi, není na světě nic než pochybnost; podle Nausifana je jenom jediná jistota, že totiž není nic jistého; podle Parmenida není nic kromě jediného; podle Zénóna ani to jediné. Co tedy jsme my? Co ty věci, které nás obklopují, živí a udržují při životě? Celý svět je prý prázdným anebo klamným stínem. Stěží bych řekl, na které se více zlobím, zda na ty, kteří nechtěli, abychom něco věděli, či na ty, kteří nám neponechali ani to, že nic nevíme.
Buď zdráv!“ (88. list, str. 177)